Liga Vzestupu // LK37

IV.☆

Běžím co nejrychleji dokážu.

Běžím tak rychle co mi nohy dovolí.

Malý větvičky mě švihají do obličeje a ne jen do něj, ale já to nevnímám.

Je všude kolem jen černo černá tma.

Pomalu začnu zpomalovat, až nakonec úplně zpomalím.

Předkloním se, rukama se zapřu do stehne a snažím se zklidnit svůj dech.

Za sebou uslyším tiché praskání větviček a tak si dřepnu. Snažím se bejt neviditelná, ale myslím si že mi to moc nejde.

Kroky slyším pořád blíž a blíž.

Začnu panikařit.

,,Koťátko, kdepak se mi schováváš?" uslyším až nebezpečně blízko.

Snažím se co nejméně dýchat, aby mě ten magor neslyšel.

Ale něco ve mně mi říká ať se mu odhalím, ať ho poslouchám, ať dělám co chce.

Má hlava si myslí něco jiného, neposlouchá svůj institnkt, nedává mu žádnou poroznost, zatím..

Kroky ustanou a já si konečně oddechnou že zmizel.

Složím si hlavu do dlaní a schoulím se do klubíčka.

Veroniko kam ses to zas dostala.

Jsem tak unavená že snad každou chvíli usnu, každou chvíli se mé oči zavřou, každou chvíli upadnu do tmy.

Ucítím něčí ruce na mém krku, leknutím sebou škubnu.

,,Koťátko" zašeptá mi do ucha. Nahlas polknu.

Celé mé tělo se klepe.

,,Tvoje chování se mi ale vůbec nelíbí, to se dělá utíkat?" přejíždí mi jednou rukou po zádech. Neodpovím.

,,Nechtěl jsem ti dávat nic silného, ale koťátko rádo zlobí" řekne a lehce mi přejede rty po krku. Na sucho polknu a cítím jak se usmál. Kokot jeden.

,,Prosím pusť mě.." zaškemrám potichu. Celej život se mi teď objeví před očima. Nechci ještě umřít, prosím ještě ne.

Přiloží mi nůž ke krku. Zalapu po dechu. Jeho rty se pohybují po oblasti šíjových svalu, na nějakých místech mě lehce kousne a na nějakých jemné zatahá za kůži.

Když mi nevyšel plán A, tak budu muset risknout plán B. Hrát blbou nadrženou malou holku.

Zavzdychám nuceně na hlas a blíže se k němu přitisknu zády. Nakloním hlavu aby měl lepší přístup k mému krku.

,,Prosím.." zavzdychám. Snažím se to hrát přesvědčivě. Zda-li mi to jde? To nemám tušení ale modlím se aby jo.

,,Pročpak prosíš koťátko?" potuje mi polibky až k uchu, který následně zkousne. Opatrně a pomaličku mu odstrčím ruku s nožem od mého krku.

Otočím se k němu čelem. Jeho modré oči mě pozorují se zvědavosti. Klečí za mnou na kolenech, neboli momentálně přede mnou.

Přísunu se k němu co nejblíž a sednu si na něj obkročmo. Tohle se mi tak hrozně hnusí, ale chci přece přežít no ne?

Stále mě sleduje se zájmem.

Položím si jednu ruku na jeho tvář a druhou mu prohrábnu stříbrné vlasy.
Jsou lehce mokré od potu.

,,Nemyslím si že tohle zrovna není moc ideální místo" řeknu mu a rozhlédnu se kolem sebe. Tohle opravdu není moc vhodný místo jsme několik stovek metrů, né-li kilometrů daleko od civilizace.

Všude kolem nás jsou stromy a různé keře a další přírodní věci. Rozhlížím se po nějaký věci čím bych na něj mohla zaútočit ale nic kromě klacků a kamenů tu není a nemyslím se že ho klackem porazím.

,,Za mě je tohle ideální" ušklíbne se a dá mi ruce na boky. Celá se zachvěju. Lidské doteky miluju, hlavně ty mužské, ale teď to opravdu není vhodné Veroniko.

Přisaje se mi na rty, rukami jezdí po celém mém těle.

Doprdele tohle není moc dobrý. Chtěla jsem se dostat k civilizaci. Blízko k lidem.

Vkouzne mi jazykem do pusy a naše jazyky mezi sebou válčí. Nemůžu říct že si to úplně užívám, ale asi bych lhala kdybych řekla že se mi to nelíbí. Něco na tom bude.

Najednou ucítím něco ze mi sklouzlo do krku.

Odtáhnu se od něj a vytřeštím na něj oči. Kurva, co to bylo?! Začnu panikařit. On mě jen pohladí po tváři a usměje se..

A je to tu zas černo černá tma.