Už jsou to dva týdny od té nehody.
Zranění na mé hlavě se už zahojilo. Ani by jste nepoznali že ještě před pár dny jsem měla obrovskou ránu na spánku.
Sedím před zrcadlem a upravuju si své vlasy do pevného culíku. Vlasy si ještě pro jistotu uhladím.
Naházím si do sportovní tašky oblečení na fotbal, kopačky, pití a nějaké drobnosti.
Hodím si ji přes rameno. Pádím si to dolů po schodech a následně ke dveřím kde si vlezu do černých conversek a vyběhnu z domů směrem autobusová zastávka.
Už je to týden co jsme začali s tátou zase trénovat, ale je to takový, nachh.
Rozumíte mi? Není to stejný jako předtím.Má o mě pořád hroznej strach, takže mě tak nedrtí a pořád se ujišťuje jestli je mi dobře, jestli to zvládnu, prostě je to taková nuda.
Zastaví přede mnou autobus a já do něj nastoupím.
Podám postaršímu řidiči 20 korun a jdu si sednout někam dozadu, někam kde je málo lidí, kde mě nebude nikdo pozorovat.
Usednu skoro úplně dozadu k okýnku a nacpu si do uší sluchátka. Najedu na nějakej random playlist a pustím ho..
Kdyby táta věděl že jedu autobusem, tak by mě asi zabil. Nechce abych chodila mezi lidi bez doprovodu. Bojí se o mě, ale myslím si že už až moc přehání. Tohle není normální.
Na Letnou mě měla odvést naše služka? Služka je moc drsný. Je to taková naše osobní kuchařka, uklízečka a bodyguardka, v jednom. Takže taková hospodyně. Pracuje u nás už snad 5let, ale já ji moc nemusím. Už je to taková bábinka, která je zaseklá snad ve středověku.
,,Máte tu volno?" ozve se vedle mě. Mam jen jedno sluchátko takže jsem mu úplně zřetelně rozuměla.
Pohlednu na osobu. Poznám ho.
,,Véro! Čauuu" Viťas na nic nečeká a hned se ke mě nacpe a uvězní v objetí.
,,Ahoj Martine" objetí neochotně opětuju, ale jemu je to jedno, jeho úsměv mu nic nezkazí.
,,Kam jedeš Vév?" zeptá se mě a prohlídnoe si mě, pohledem se zastaví na mé tašce.
,,No nekeke! Ty zas hraješ?!" vykřikne nadšeně. Syknu na něj aby se ztišil. Nějaká babička nás sleduje s nasupeným pohledem.
,,Neřvi tak proboha. Ne nehraju jen trénuju. Kam jedeš ty?"
,,Jedu na rande" pyšní se a u toho si prohrábne vlasy. No paní. To Majda asi mít úplně radost nebude.
,,Držím palce ale už budu muset vystupovat tak kdybys.." bez jediného slova se zvedne a pustí mě. Vydám se k východu.
,,Měj se Vév!" jen na něj mávnu.
Vystoupím z autobusu a jdu ke stadionu.
♧♧♧
Už nějakou tu dobu jsem na hřišti a čekám kdy se táta uráčí přijít.
Sedím a hraju si s míčem ve svých rukou. Je mi celkem zima a to na sobě mám dlouhý termo vršek i spodek a na tom kraťasy a tričko, přesto mrznu.
,,Co se tu flákáš? Zvedej se a jdem na to" ozve se za mnou někdo, ale táta to určitě není.
Otočím se a naskytne se mi pohled na toho blba. Přesněji Ladislava Krejčího.
,,Co ty tu-" nestačím se dozeptat a on mě přeruší.
,,Tvůj táta musí ještě něco vyřešit a tak mě poprosil, jestli bych to tu dneska s tebou fitl já" řekl a nespustil ze mě oni na chvilku své kukadla.
Zvedla jsem se ze země a opucovala si zadek abych na něm neměla náhodou trávu. ,,Myslím že to nebude potřeba, měl by ses věnovat své kariéře, jde to s tebou z kopce" mrknu na něj. Začnu si sbírat svých pět švestek, ale on mi vytrhne míč z rukou a hodí si ho na zem.
,,Ruce se nepoužívají, to už bys dávno měla vědět princezno" mrkne na mě stejně jako já přechvílí na něho.
,,Pojď se ukázat ty hvězdičko" zas na mě ironicky mrkne a začne si hrát s míčem. Všechno dělá tak ladně a zkušeně.
,,Jak myslíš" prsknu na něj a zas zahodím věci, který jsem si teď posbírala. Takže to bylo uplně zbytečný. Dojdu k němu a zaměřím se na míč.
♧♧♧
Hraje si se mnou, jak s nablblou kočkou. Pořád mě obehrává. Vždycky mě nějak dostane. Vždy mě nějak nachytá.
,,Tohle nejde!" stěžuju si a u toho si skřížim ruce na hrudi.
,,Že by princezně odpadla korunka?" zasměje se a zastaví se, jednu nohu dá na míč a ruce si dá v bok. Na obličeji mu visí přiblbnej úšklebek.
,,Co to zase meleš" prsknu na něj. ,,Hele táta už jde" ukážu za něj a tím odpoutám jeho poroznost. Využiju toho a ukradnu mu míč.
,,Však-"
Teď si s míčem vítězné hraju naoplátku já. Stoupnu si stejně jako on před chvílí.
,,Copak pane Krejčí?" mrknu na něj. Jeho pohled je k nezaplacení. Je nasranej, překvapenej a zaraženej v jednom.
,,Ty seš ale vychcaná" vyplivne. Zasměju se. To je hroznej krypl.
,,To já jsem pane Kapitán" řeknu mu arogantně. Stále se směju. Ladislav se ušklíbne rozeběhne se ke mně a podkopne mi nohy.
,,Jaúúú" zakřehotám. ,,Asi si mi zlomil kotník ty debile!" svíjím se v bolestech na zemi.
Ladislav se "trošku" zděsí, proto ke mně přiběhne a dřepne si.
Slzy mi tečou proudem. Žbleptám všemožný nadávky, kterým ani já nerozumím.
,,Promiň tohle jsem nechtěl.." zakroutí hlavou a natáhne se k mému kotníku. Já sebou hned cuknu.
,,Mně je u prdele jestli si chtěl nebo ne! Kurva to tak bolí!" zařvu na vyděšenýho Ladislava.
,,Doprdele" řekne si spíš sám pro sebe. Já ho jednou zabiju!
Vezme mě do náručí a běží se mnou někam do budovy.
,,Pusť mě! Nerozumíš mi?! PUSŤ MĚ KURVA!" řvu na něj, ale on mě vůbec neposlouchá. Stále běží dál.
Po chvilce se objevíme na parkovišti u černého auta. Víc po mě nechtějte. Nemám ani páru co to je za auto.
Ladislav mě položí na sedadlo spolujezdce. A oběhne auto. Sám si sedne na místo řidiče. Rychle nastartuje a vyjede.
,,Ladislave já ti přísahám že tě jednou zabiju" prsknu na něj a snažím se neřvat bolestí. Mám pocit jak kdybych měla v kotníku vraženej nůž, pěkně hluboko. Začnu nahlas vzlykat.
Kapitán se na mě rychle podívá a zas se věnuje řízení.
,,Vydrž chvilku, zachvilku tam budeme" snaží se mě uklidnit, ale moc se mu to nedaří. Vzlykám pořád hlasitěji a hlasitěji.
ČTEŠ
Liga Vzestupu // LK37
Teen Fiction,,Koťátko, řekni to. Řekni co chceš" zašeptá mi do ucha a při tom mu padají jeho stříbrný vlasy do očí. ,,Řekni co by si chtěla, koťátko" chytí mě jemně pod krkem a lehce ho zmáčkne. ,,Řekni to!" začne mu docházet trpělivost a mně přísun kyslíku. ...