VIII.☆

351 10 0
                                    

Dnes je ten den. Den D! Můj poslední plán...

Plán A mi úplně nevyšel... můj pokus o sebenežití nebyl moc úspěšný..

Vím že jsem řekla že to vydržím a zvládnu to tu. Ale sakra už jsem víc jak měsíc zavřená v pokoji! Už mi tu fakt hrabe!

Takže plán B vydržet to tu taktéž nevyšel.. vím že jsem to slíbila, jak sobě tak tátovi, mámě... prostě všem. Ale já už to tu nedávám.

Mám poslední plán. Mám na to pouze jeden pokus. Jestli pokazím nejmenší blbost, celý se to posere.

Útěk.

Určitě to zní absurdně, ale přece nějaká ta šance tu je, no ne? Za zkoušku přece nic nedám... nebo jo?

Plán zní jasně:
1. Počkat na vycházku.
2. Napadnout hlídače.
3. Zdrhnout a už se nikdy nevrátit.
!Pozor! Neposrat to!

Teď už musím jen vyčkat až někdo přijde. Mám na to tak cca 6hodin než zrealizuji svůj plán. Takže se jdu psychicky připravit.

♧♧♧

Každou chvíli by se tu měl někdo objevit a vyjít se mnou na moji vycházku. Čím je to blíž a blíž, tak si uvědomuji jaká je to blbost.

Nemám šanci přeprat hlídače a utéct z blazince. Není tu žádná šance... nebo?

Za zkoušku nic nedám. Nic horšího než být tu, mě nemůže čekat.

Jsem na 100% rozhodnutá.

Udělám to. Ať už to bude stát cokoliv.

,,Ťuk, ťuk"

,,Veroniko jdeme!" zařve na mě droboučká blondýnka, ale stejně není tak mála jako já. Tuhle jsem tu ještě nikdy neviděla? Asi bude nová. Tohle bude lehký. Snad.

,,Jasně už jduu" hned se za ní rozeběhnu. Odměří si mě pohlednem. Nejspíš usoudila že bych nebyla schopná nějakého útěku, tak mi nesvázala ani ruce, jak tu bylo zvykem. Cítím se tu jak v base! Doslova!

Vyjdeme z mého pokoje, kterej je teda spíše cela. Jdu vedle ní dlouhými chodbami. Né že to tu vypadá jako vězení, tohle je i zasranej labyrint!

,,Kam to jdeme? Tohle není cesta ven" vyhrknu ze sebe. Doprdele tohle mi kazí plán..

,,Jdeme do vyšetřovny, musíme ti udělat ještě nějaký testy" řekne bez zájmu. Doprčic, tak teď nebo nikdy.

Vytáhnu si z pod mikiny tričko, který jsem si ukradla z pokoje. Rychle ji obvážu krk tričkem a začnu ji škrtit. Ani se nestačí bránit, jak to nečekala.

,,Promiň.." šeptnu když se její tělo začne pomalu oslabovat. ,,Promiň, promiň, promiň" Sesune se k zemi a já s ní.

Chvíli jen koukám na její bezvládný tělo. Nemůžu tomu uvěřit. Já jí zabila! Kurva, co jsem to za stvůru?! Musím ji nějak pomoct!

Snažím se jí jakkoliv probrat, ale nejde to. Dám jí pár facek, ale stále nic. Sakra!

Zvednu se a rychlostí blesku běžím někoho najít.

,,Haló?? Prosím pomozte mi někdo!!" vyšiluju a nezastavuju se. Jakto že tu najednou nikdo není?!

,,Proboha prosím pomozte mi!" narazím na někoho. Otočí se ke mě čelem. Do hajzlu.

,,Co se děje Veroniko? Co tu děláš sama?" zeptá se ten chlápek, u kterého jsem byla nedávno v kanceláři. Pořád nemám tušení kdo to je, ale nejspíš to bude tady někdo významný.

,,Já-já.."

,,Veroniko co se stalo?" přejde blíž ke mě a prohlédne si mě od hlavy až k patě. Je u mě dost blízko, není to nic příjemného, ale teď je mi to fuk. Slzy mi pořád tečou proudem.

,,Já-já šla s takovou blondýnkou na nějaký testy a ona.." nemůžu to říct. Nemůžu říct že jsem ji asi zabila. To přece nejde. Nejsem vrah přece! Veroniko co si to namlouváš, tys ji prostě nemilosrdně zabila!

,,Co se stalo Veroniko?" zvýší hlas. Už mu dochází trpělivost.

,,Ona omdlela, nebo nevím co se jí stalo. Najednou sebou prostě sekla.." já vím že tohle není tak úplně pravda, ale tak mám říct "no víte ji uškrtila, protože jsem chtěla utéct"? To by asi nebylo o nic lepší..

,,Proboha... Veroniko, ukaž mi kde je! Musíme ji ihned pomoct!!" společně se rozeběhneme směrem kde se to stalo. Tohle nebyl dobrej nápad..

Doběhneme ke slečně. Už u ní sedí několik lidí... Snaží se ji oživit, ale nevede se jim to. Co jsem to sakra provedla?! jsem monstrum!

,,Pojď jdeme" ozve se za mnou. Nemusím se ani otočit, je jasný kdo to je. Martin..

,,Verů nemůžeme tu zůstat, musíš pryč, pojď.." táhne za ruku někam pryč.

Hned co dojdeme za roh sesunu se k zemi. A začnu ještě víc plakat.

,,Martine, já-já-já.." nemůžu to vyslovit nejde to. Grey se ke mě hned sehne a obejme mě.

,,Midas, vím co se stalo. Nemůžeš za to. Hlavně se teď uklidni.." utírá mi slzy a hladí mě po vlasech.

,,Ty to nechápeš... za to můžu... já ji kurva zabila!" nedokážu se nadechnout. Co se to se mnou děje sakra!

,,Nemyslela si racionálně, nevěděla si co děláš. Navíc si ji ani nezabila. Je jen v kómatu. Neboj se" trošku se od něj odtáhnu a podívám se mu do očí.

,,Práskneš mě? Řekneš všem že jsem posraný monstrum?" co to je za debilní otázku Veroniko? Jasně že tě práskne. Jsi tak naivní!

Pohladí po tváři. ,,Midas, nic neřeknu, ale musíš to tu vydržet a už se nebudeš o nic pokoušet, slibuješ?" usměje se na mě. Že bych nebyla tak naivní? Že by mě kryl? Tomu se mi nechce věřit. Je to přece Grey.. ale nemám jinou možnost. Buď budu zachvíli taky mrtvá nebo to prostě risknu.

,,Slibu-" ucítím něco ostrého jak se mi zabodává do krku. Ty jseš tak naivní Veroniko!

,,Promiň.." vytáhne mi injekci z těla. Ten hajzl. A mu blbka věřila!

Začne se mi rozostřovat zrak. Ne, prosím už znova ne.. snažím se nějak vzdorovat, ale je to zbytečný.

,,Odpusť mi Midas.." je poslední co zaznamenám než upadnu do černo černé tmy.


Liga Vzestupu // LK37Kde žijí příběhy. Začni objevovat