Liga Vzestupu // LK37

12.

Ladislav
,,Co to tu kuchtíš ježibabo?" vylekám se a skoro sebou švihnu. Hned se otočím na to stvoření, které mi málem přivedlo infarkt. Veronika stojí ve prostřed kuchyně a civí na mě. Už nevypadá tak zle.

,,Já ti dám takovou ježibabu" protočím očima a opět se otočím k hrnci. ,,Nevím kdo tě dostal z hajzlu do postele" já su na ní tak hodnej a ona je na mě pořád takováhle. To jsou ženy, no. HRŮZA PROSTĚ.

Veronika přejde k lince a vyhoupne se na ni. Takže teď mi bude ještě k tomu sedět na lince?! Jak nehygienické. Musím se na ní zamračit. ,,Ládíku nechci tě nějak urazit, ale příšerně to smrdí. Je mi z toho zas na blití" obličej se jí stočí do zhnusené grimasy a zacpe si nos, aby necítila. Já se jí tu s tím patlám a ona takhle?!

,,No prosím?! To je rodinný recept" zamračím se na ní ještě víc a vypnu sporák. Vytáhnu z mičky hrnek. K upřesnění hrnek s mnou fotografií.

,,Jseš cvok" zakroutí hlavou. ,,No nic, nemáš nějaký prášky? Extrémně mi třeští hlava" zakňourá a složí hlavu do dlaní. Nedivím se ji, když se včera tak, zřídila. Já si včera dal jen pár drinků a troškou alkoholu, takže já su úplně cajk.

,,Právě proto ti dělám tenhle čaj z bylinek" naleju ho do hrnku, poté přidam trošku medu a pečlivě promíchám. Přejdu k Veronice a podám jí ho.

,,Tak to vůbec. Tohohle se v životě nenapiju! Ještě mě to otráví!" začne prskat a sedat si ještě dál a dál na linku.

,,Dělám se ti tu s tím jak kokot. Neser mě Veroniko. Vím z vlastní zkušenosti že to funguje, jen to musíš vypít" zas se zamračí, je mi to fuk stále jí to cpu pod nos.

,,Ladislave dej to ode mě pryč! Přísahám že to na tebe jinak vyliju!" piští jak malý děcko. Na tohle já nemám čas a ani energii.

MÁM TO! ,,Jestli to nevypiješ, řeknu Erikovi cos včera vyváděla" vítězně na ní mrknu, trefil sem se přímo do černého. Přestane sebou vrtět a dojdou jí slova.

,,Dej to sem ty manipulátore" nakonec na to přistoupí a vytrhne mi hrnek z ruky. Div ho nevylije. Vyklopí to do sebe na ex. Ty krávo, to jsem nečekal, že až tak svolí. ,,No fuj" zakření se. Vím že přehání, není to až tak špatný. Sám jsem se toho ve svých mladých letech mohl přepít.

,,Šikovná. No dáme si něco ke snídani? Zachvíli musím vyrazit na trénink" vydám se k lednici, kterou následně otevřu a pořádně prozkoumám. ,,No skvěle! Mám tu ještě dva kousky dortíku od mamky" usměju se nad vzpomínkou, jakou měla mamka včera z nás radost že přijela s brachou a tatou na zápas.

Verča sedí stále na lince a nic neříká. Že by jí ten čaj až tak rozhodil?

,,Jsi v pohodě?" zeptám se ji starostlivě. Jen přikývne. Tohle se mi moc nelíbí. ,,Tak pojď" sednu si k jídelnímu stolu.

,,Já nemám hlad"

Zarazím se. ,,Nekecaj a pojď si sednout a dát si" mávnu na židli přede mnou. Co zas dělá?

Seskočí a vydá se za mnou. ,,Vypadáš jak kdyby tě doma ani nekrmili" rejpnu si do ní. Zarazí se v pohybu. Jebe ji? Proč se vždycky chová tak divně, když se zmíním o jídle? Mohlo by to mít něco s tím co říkal Erik v nemocnici?

,,Veroniko jsi v pohodě?" podívám se na ní se strachem v očích.

,,Um, jo jasně. Jen se mi zatemnilo před očima" vysvětlí mi, ale moc se mi tomu nechce věřit. No co se dá dělat.

Pustím se do dortíku. Proboha! To je něco, tak slastnýho! Takovouhle prasárnu jsem si dlouho nedopřál.
Podívám se na Veroniku. Sedí a upřeně kouká na kus dortu, v ruce svírá vidličku, tak pevně až jí zbělaly klouby.

,,Fakt jseš v pohodě?" povitáhnu obočí. ,,Vím že mě nemáš moc v oblibě, ale můžeš mi cokoliv říct. Vé, jsem tu pro tebe, využij toho" chytnu ji za ruku, kterou má ledabyle položenou na stole. Stále upíra svůj pohled na dort. Co to sakra dělám?!

,,Láďo,, já chci aby bylo všechno zas v pohodě.." vzlykne a začnou jí pomalu stékat slzy po tvářích. O čem to mluví? Jak zas v pohodě? Su z toho celej zmatenej.

Zvednu se ze židle a dojdu k ní. ,,Pojď ke mě" vytáhnu ji do stoje a vtáhnu do obejmutí.

,,Láďo já už takhle nechci žít.." plaká mi do ramene. Hledím ji po zádech, i přes tričko jde vidět jak ji kosti vystupujou z kůže. To by mohlo být ono...

,,Princezno, to bude dobrý, jsem tu s tebou. Pšš" zašeptám. Nevím co to děláme. Ona mě nenávidí a já ji, tak proč mi tu teď brečí a proč já ji utešuju?! Asi si pořád vyčítám tu její nohu.

,,Promiň... tohle nejsem já" vysouká ze sebe po chvilce ticha. Trošku se od ní odtáhnu, abych ji viděl do obličeje. Má celý zarudlý očka, ale i tak je celkem kouzelná. Zas pofňukne. ,,Vezmeš mě domů, prosím? Táta stoprocentně už volal policii že jsem se ztratila.."

,,Jasně, neboj domluvil jsem se s Majdou že napíše Erikovi že u ní přespíš. Nenašel jsem totiž tvůj mobil" ujistím ji a kmitnu rameny.

,,Jo to bude možná tím že je rozbitej a není funkční" řekne jak kdyby vyřešila tu nejtěžší hádanku a zas pofňukne. Úplně jsem zapomněl na tu přihodu na Letný..

,,Tak šup, jinak nestihnu trenáloš a tvůj táta mě zabije, su ještě mladej a krásnej na smrt" ušklíbnu se a prohrábnu si vlasy. Veronika si jen něco zamumlá a otře zbývající slzy. Tohle bude ještě něco...