Liga Vzestupu // LK37

5.

Někdo se mnou třese tak silně až mě z toho hnusnýho snu zbudí. Dá se tomu vůbec říkat sen?

,,Doprdele! Vstávej!" třese pořád se mnou.

Pomalu otevřu oči a vymrštím se do sedu. Což zjistím že byla extrémní chyba. Hlava mi třeští jako ještě nikdy před tím.

Chytnu se za ní a složím si jí do kolen. Po tvářích mi začnou stékat horké toky slaných slz.

Co to kurva zas má být? Co to bylo za sen?! Tohle se opravdu stalo, nebo jen-.

,,Jsi v pohodě?" ozve se předemnou. Dojde mi že tu vlastně nejsem sama.

Zvednu hlavu a otřu si slzy. Pohlédnu na osobu klečící přede mnou.

Ladislav na mě kouká se zděšením a starostí v očích. Natáhne ke mě ruku, přesněji k mé ruce.

,,Jsi příšerně studená" poznamená a koukne se mi zas do očí. Kdo by to řekl když je tu maximálně 5 stupňů.

,,Jak dlouho tu si? Co se stalo?" ptá se neustále. Nikdy jsem ho takovýho neviděla jeho strach.. je zvláštní ho takhle vidět.

Vytrhnu mu svoji ruku z té jeho na co se jen zamračí, ale stále na mě upíra zrak. Jeho oči jsou ve tmě o dost tmavší než normálně.

,,Nic mi není" řeknu stroze. Začnu se zvedat, ale trošku vrávorám. Bolest hlavy je stále intenzivnější a intenzivnější, zas se za ní chytnu.

,,Jses si jistá?" Ladislav si hned za mnou stoupá. Trošku mě přidrží pro případ nouze. ,,Jsi dcera mýho trenéra, nemůžu si dovolit aby se ti něco stalo, když si se mnou" dodá.

Zas se mu vytrhnu. ,,Jsem naprosto v pohodě" zalžu. Vydění mám rozostřené, hlava mi třeští a každou chvíli se pobleju.

,,Když myslíš" frkne Ladislav. Rozhlíží se po místnosti. Když najde požadovanou věc dojde k ní a sehne se dolu.

Jen ho potichu pozoruju.

,,Tu" natáhne ke mně ruku kde svírá můj mobil.

Už si pro něj šahám, ale ten debil si ho zas přitáhne k sobě.

,,To si ty?" povitáhne na mě obočí. Ukáže mi kryt, na kterým jsem ja s maminkou.. Stále svírá můj mobil v rukou a nehodlá se ho pustit.

Z pohledu na úsměvavou ženu se mi udělá zas mdlo a já začnu padat. Ale něco mě zachytí, nebo spíš někdo.

,,Měla by sis na chvílu sednout" položí mě na zem. Podlaha je hrozně studená, tak jako led.

,,Dej mi ten mobil!" křiknu na něj a sápu se po něm.

,,Uklidni se" okřikne mě a zvedne se do stoje. Ženu se hned za ním ale mé tělo se mnou nespolupracuje.

Před očima se mi objeví zas tma a svaly mi úplně oslabnou a tak si zas dřepnu na zadek.

Vezme z poličky nějakou deku a hodí ji po mně. Na nic nečekám a hned se přikryju, je mi zima jak blázen.

,,Ladislave, dej mi prosím ten mobil" z mého hlasu jde určitě rozpoznat že jsem příšerně unavená a né jen to.

,,Dojdu pro tvýho tátu, fajn?" jen slabě přikývnu a zastrčím si pramen vlasů za ucho.

,,Co to-" kouknu se na svou ruku která je od krve. Ladislav si ke mě zas hned dřepne a šáhne na místo zranění, přesněji na spánek. Předtím si toho nejspíš nevšiml, musím říct že já taktéž ne.

Syknu a trhnu sebou, on hned ruku zas stáhne k sobě a chvíli na mě jen bezeslov kouká. Pak se zvedne a vydá se z místnosti někam pryč.

Je fakt divnej, ale to on mě zachránil před mým snem. Před mojí fantazií..

♧♧♧

Přijde mi jako věčnost tu sedět a jen čekat než mě přijde táta zachránit. Jsou to snad čtyři hodiny než se táta objeví ve dveřích s lékárničkou a nebo jen dvě minuty? Nevím, už se v tom ztrácím.

,,Verů co si to blbla?" klekne si ke mně a celou si mě prohlídne. Jsem neschopná odpovědět. Nemůžu najít správná slova. Jen se na něj podívám.

,,Ani nevíš jaký si dělám starosti, jak se o tebe bojím a ty se mi tu ještě rozflákáš" vezme si z lékárničky tampónek a nalije na něj dezinfekci. Škubnu sebou. Pálí to jak prase.

,,Promiň tati.." zašeptám a víčka se mi až skoro dotýkají. Mám krev všude po tváři a oblečení.

,,Zlatíčko.. co se stalo?" snažím se promluvit ale nejde to. Prostě to nejde. Nevydávám žádnej zvuk. Jak je tohle možný? Tohle se mi nikdy nestalo.

,,Šel jsem si pro tejpy a našel jsem ji tu v bezvědomí ležet na zemi, nikdo tu nebyl" ozve se od dveří. Ladislav na mě kouká a u toho se opírá o rám dveří. Ruce má zastrčený v kapsách. Jeho oči mě propalují.

,,Fajn, děkuju ti Láďo. Možná si rozmyslím to kardio" uchechtne se táta. Ránu mi zalepí.

,,Víš že bych si ho vlastně i rád dal?" zasměje se kapitán a vyhrabe z kapsy mobil, můj mobil!

,,Jo tohle su našel, ale je roztřískanej na sračky, teda na maděr" podá tátovi můj mobil. Ten si ho vezme do ruky a prohlídne si ho, když uvidí ženu na krytu, která mě chová jako malinké miminko usměje se a přejede po ní palcem.

,,Chceš ještě nějak pomoct?" zeptá se Ladislav. A znovu si mě prohlídne od hlavy až k patě.

,,To je dobrý Láďo běž s klukama oslavovat, jen jim řekni že nepřijdu, ale že jsem na vás moc pyšný" poplácá ho po zádech. On se jen usměje a přikývne. Naposledy se na mě podívá a pak odejde.

,,Véru, Véru, tak pojď pojedem domů" vezme si mě do náruče a jdem směrem k autu. Jsem tak vyčerpaná že to v autě zalomím.

S myšlenkami na Ladislava se ponořím do černo černé tmy.