Liga Vzestupu // LK37

XI.☆

,,Martine, takhle už to nejde.. já už nemůžu" fňuknu a upírám svůj pohled do země.

,,Jak jako nejde?! Co se zas děje?" křičí na mě. Takhle se chová pořád a pořád dokola. A také poslední dobou nebyla chvilka kdy by nebyl pod vlivem drog. Zrovna před chvílí si tu přede mnou dal lajnu kokainu.

,,Skoro vůbec spolu netrávíme čas a já od vztahu očekávám prostě něco jiného. Už to nefunguje.." šeptnu a stále koukám do země. Nedokážu ani popsat jak se cítím. Miluji ho, ale nemůžu žít s tím že jsem ho podvedla. A ještě k tomu s jeho bratrem.
Cítím se hrozně, jsem hroznej člověk.

,,Je to kvůli němu?!" vyjede po mně. ,,Měla jsi s ním něco?!" chytí mě pod krkem a sevře ho. Začnu se dusit. Proboha pomoc!

,,Mluv kurva!" vrazí mi jednu. Zorničky má tak zvětšené, že mu ani duhovky nejsou vidět. Chytím jeho ruce a snažím se je sundat u krku, ale je to až skoro nemožné. Mé tělo je už oslabené a vůbec nevidím.

,,Martine, prosím.." vysoukám ze sebe přidušeně. Mám před očima definitivní tmu, ale stále vnímám.

,,Ty kurvo jedna" dá mi pěstí do obličeje. Nevnímám tu nesnesitelnou bolest, jen a jen se snažím dýchat. Soustředím se abych neomdlela, protože to přesně si přeje a já mu to nehodlám dopřát.

,,Doprdele, Martine mrdá ti?! Ihned ji pust!" uslyším někoho hlas, ale nedávám tomu moc poroznost, mnou poroznost upoutává martinova ruka na mém krku, kterou ještě víc zmáčkl dýchací trubici a tím mě odřízl od přísunu kyslíku.

Do očí se mi nahrnou slzy. Vidím pouze jen tmu, v které problikávají zářící flíčky. Že by tohle byl můj konec? Dokonce už ani nikoho neslyším. Jsem tak neuvěřitelně blízko smrti. Tak moc blízko...

,,Miláčku, tohle mi nedělej. Prosím vzbuď se!" najednou zas začnu slyšet. Vrátí se mi zrak a s ním i trocha síly. Vystřelím do sedu a začnu lapat po dechu.

,,Proboha... Vé" vtáhne mě osoba, která mě nejspíš zachránila do objetí. ,,Díky bohu" zamumlá mi do vlasů a ještě víc mě k sobě přitlačí. Vzápětí se ode mě hned odtáhne.

,,Musíme jít.." šeptne a chytí moji tvář do svých dlaní. Poznala bych ho všude naprosto všude a to by mi stačilo vidět jen jeho potetované ruce.

Trošku pootočím hlavu, abych našla Martina. ,,Pane bože!" vytrhnu se mu a doplazím se ke Greyovi, který leží v bezvědomí na zemi. Je celej pomlácenej a všude má krev. ,,Cos mu to udělal Doriane!?" vykřiknu a otočím se zas na něj. Proudy slz mi tečou po tvářích.

Začnu do něj mlátit pěstmi. ,,Cos to provedl!" řvu na něj pořád hlasitěji a hlasitěji. Moje rány mu nic nedělají, protože pořád nemám dostatek síly a taky je dvakrát větší jak já.

,,Vé, uklidni se.." zas mě vtáhne k sobě na hruď a obklíčí mě svými rukami. Kopu do něj, koušu a všechno možnýho. ,,Snažil se tě zabít... chápeš, nic jiného jsem nemohl udělat" snaží se mi to v klidu vysvětlit. Když tohle vypustí z pusy dojde mi že je to opravdu pravda. Přestanu se bránit a začnu ještě více plakat.

,,Pojď musíme odtud odejít" šeptne mi do vlasů. Neodpovím mu. Dori se zvedne i se mnou v náručí a odchází.

♧♧♧

Sedím na místě spolujezdce v audině. Teda myslím že je to audi, moc se v autech nevyznám, ale to je teď jedno...

Pořád tomu nemůžu uvěřit. Jak se mě mohl pokusit uškrtit? Ještě k tomu Martin? Vždyť to byl vždycky takový zlatíčko...

,,Vé? Chill jo?" vytrhne mě David z přemýšlení. Podívá se na mě se starostí v očích. Nedivím se mu, musím vypadat příšerně a taky se tak cítím.

,,Co teď?" šeptnu a upírám svůj pohled před sebe. Nemám tušení kam to jedeme a ani kde to pravě jsme.

Dorian mi položí ruku na stehno a začne na něj kreslit pomyslný obrázky. Kdyby se mě před chvílí nesnažil zabít jako bratr, tak bych řekla že je tohle gesto i roztomilý, ale jak může člověk v tuhle chvíli takto uvažovat?

,,Pryč, daleko od všeho" uchechtne se a zmáčkne mé stehno.

Střelím po něm pohledem. ,,Jak to jako myslíš?!" vyhrknu ze sebe. Dorian se jen stále přiblbě usmívá a svou pozornost věnuje řízení.

,,Davide, doprdele můžeš mi odpovědět?! Já nikam nechci! Odvez mě ihned domů!"  začnu vyšilovat a řvát na něj. Kurva, tohle je jak scéna z nějakýho posranýho horroru..

,,Vé... klídek, ano?" vyjede rukou výš po mým stehnu. Hlasitě polknu a snažím se uklidnit a myslet racionálně, ale moc to nejde. Kdo by to taky řekl, že?

,,Dobře, dobře.." vydechnu. ,,Takže kam to jedeme? A přesně prosím" snažím se jít na to líp.

Obrátí pohled ke mně. ,,Někam na dovču, co ty na to?" usměje se na mě. Na dovču?! Mrdá mu?!

,,Dori, já si nejsem jistá jestli je tohle správné rozhodnutí.. mám tu práci, ty zas koncerty. A ještě k tomu nemám ani oblečení" snažím se ho překecat. Vím že na něj musím takhle. Až mě vezme domu pro věci vytratím se zadním vchodem a uteču. Hooodně daleko od něj. Celkem klišé, ne?

,,Všechno jsem zařídil. Nemusíš se bát miláčku" vytáhne z kapsy klíče. MOJE KLÍČE! DOPRDELE TO JE POSRANEJ MAGOR.