Liga Vzestupu // LK37

VII.☆

,,Pustíte mě už?" zeptám se obřího týpka, kterej mi celou cestu svírá ruce. Ten obr si odfrkne a podívá se na chlápka před náma. Celou cestu mám pohled zabodlej do země, takže ani nevím kudy jsme šli.

,,Pusť ji" přikáže mu šéf? Nejspíš. Obr jen přikývne a pustí mě. Tyvole, to je úleva. Podívám se na toho chlápka před náma. Um? Toho znám nebo ne? Nevím.

,,Posaď se Veroniko" ukáže na židli. Udělám jak řekne a kecnu si na ni. Obr pořád stojí někde za náma. Chlap přede mnou se na něj podívá a obr hned opustí místnost.

Chlápek se opře loktama o stůl a upře na mě pohled. Chvíli si mě jen zkoumá. ,,Co tě to napadlo? Co by bez tebe dělal asi tvůj táta?"

Nad tímhle jsme vůbec nepřemýšlela. Nepřemýšlela jsem komu můj pokus o sebevraždu ublíží, chtěla jsem se jen cítit volně. Vůbec mi nedošlo jak by to mohlo tátu nebo Majdu zranit. Jsem tak hrozně sobecká...

,,Veroniko, chceš se přece uzdravit a být zase s rodinou, nebo se mýlím?" povitáhne na mě své až skoro černé obočí.

,,Jistě že chci.."

,,Tak proč? Proč si se snažila zabít? Řekni mi proč?" podívám se na něj. Otevřu pusu, ale nic neřeknu, nejde to prostě. Chci zas svůj normální život, prosím.

,,Já.. já chci jen pryč.." vzlyknu. Chci si utřít slzy, které se derou ven ale nemůžu. Já zapomněla že mě dali to tý posraný kazajky, jako naprostýho blázna! Nebo bůh ví co to je.

,,Veroniko chceš snad být zas v pořádku, tohle musíš vydržet. Čím míň se tomu budeš bránit, tím dřív budeš zas doma" sklopím hlavu. Tohle je nejspíš pravda. Budu muset být silná, budu to muset zvládnout.

,,Mohli by jste mě alespoň pustit z týhle příšerný věci? Prosím"

,,Jsem rád že jí rozumná" usměje se na mě ten chlápek. ,,Mohl by někdo přijít pro Veroniku?" řekne do vysílačky, z druhé strany se ozve ženský hlas, ale nerozumím co říkala. Chlap se zvedne ze křesla a dojde ke mě.

,,Veroniko držím ti palce" pohladí mi povzbudivě rameno. Jen se na něj usměju. Tohle bude ještě těžký...

Za nedlouho se ozve místností klepání na dveře. ,,Dále" zařve chlápek, kterej už zas sedí za počítačem. Ve dveřích se objeví mužská hlava. Pro mě až moc známá. Martin... nebo Grey, říkejte si mu jak chcete.

,,Jsem tu pro slečnu Rajmanovou" řekne a podívá se na mě. Už nějaká ta doba to bude co spolu nejsme. Od doby co mamka umřela... takže už skoro dva roky.

,,Tak běž Veroniko" pobídne mě chlápek pořád vlastně ani nevim kdo to přesně je. Přímo vyskočím ze židle. Už tu s ním nechci být ani minutu. Ten chlap je takovej pochybnej.

,,Albrechte, prosím Vás, sundejte ji pak tu kazajku. Děkuji" chlápek přikáže Martinovi, ten jen kývne na souhlas a chytne mě když vidí jak chodím. No moc stabilní teď nejsem.

♧♧♧

,,Fůů to bylo něco" odfrknu si když se za náma zavřou dveře pokoje, nebo spíš cely. Martin mi pořád pomáhá chodit za což mu jsem nesmírně vděčná. Ani nevíte jak je těžký chodit.

Dojdeme k posteli a já na ní hned padnu vyčerpáním. ,,Martí? Sundej mi to už, prosíím" udělám na něj svoje psí očka, kterým on jistě neodolá. Kývne, já si k němu hned sednu zády a mi to rozvázal.

,,Jseš divnej"

,,Prosim?" zeptá se mě udiveně. Určitě má obočí až někde u vlasů, tenhle ksich je jeden z jeho nejčastějších. Já mu vždy říkávala ať to nedělá že bude mít vrásky, ale je to jeho věc.

,,Vůbec nemluvíš. Tohle nejsi ty. Co tu vůbec děláš?" rozváže mi tu ohavnost a zacne mi ji sundavat. ,,Počkej, počkej, nic pod tím nemám" zastavím ho. Vím že mě viděl už několikrát nahou, ale tohle je prostě jiný.

,,Promiň" přestane. Konečně mám ruce zas uvolněný. Grey dojde ke stolu, kde jsou položený trička, tepláky a tak dále. Podá mi tričko a kraťasy. ,,Tu kazajku pak někdo odnese. Já už musím zase jít"

,,Neodcházej ještě prosím" zaškemrám. Nechci tu být sama, ikdyž bych byla radši za jinou společnost, ale nemůžu bejt vybíravá.

,,Ještě se uvidíme Midas.." cvrnkne mě do nosu a odejde. Ještě nejakou chvíli koukám zmateně na dveře, kterýma odešel. Midas mi říkával vždy když udělal nějakou sračku a pak přilezl s omluvou. Vlastně tak pojmenoval i písničku, kterou udělali s Dorianem. Jeho brachou... no to je jedno, ten je zas jiná kapitola..

Převléknu se a zalezu si do postele. Ani jsem si vlastně neuvědomila že jsem v jiném pokoji. Jsem tu sama. Všude tu jsou obrazky, strašidelný obrázky. Asi tady z toho budu mít trauma, kdo by neměl, když na něj čumí obraz opice, která vypadá jako by každou chvíli měla ožít?

Zahrabu se ještě víc pod deku a snažím se usnout. Tady je snad pořád jen noc. Nebo mi to jenom tak přijde?

Chci usnout ale nejde to. Za dva dny se mi toho stalo tolik. Byly to vůbec dva dny? Jak dlouho jsem byla uspaná? Nemám tušení. Každopádně, to co se děje? Tohle je naprosto crazy. Jeden den se snažím zabít a druhej kvůli tomu brečím a pak zjistím že můj ex pracuje v psychárně.

Abych řekla pravdu nejradši bych to udělala znovu, nejraději bych se zas podřezala, ten pocit, kterej potom máte, nikdy nemůžete vědet jestli to přežijete a to na tom miluju. Tohle nebylo poprvé co jsem se o to pokusila, už jsem nějaký ty pokusy měla, ale tentokrát jsem byla opravdu na pokraji se smrtí.

Opravdu hrozně moc chci opustit tenhle život, usnout a už se nikdy nevzbudit, ale musím být silná, kvůli tátovi, kvůli Majdě, kvůli mamince...