Liga Vzestupu // LK37

☆Prolog☆

,,Véro, já si odskočím na vécka, jo?" řve na mě Majda, přes hlasitou hudbu.

,,Jasnýýý, počkám na tebe u baru. Dávej na sebe bacha!" moje nejlepší kamarádka mi to jen odkývá a už cupitá směr záchod. Musím se tomu zasmát. Je fakt trhlá.

Vydám se k baru. Už nějakej ten drink mám v sobě, takže trošku bojuju s rovnováhou. Nakonec se to obejde bez jakéhokoliv držkopádu.

Sesypu se na barovou židličku a objednám si dva panáky vodky. Moc pohledný barman mi je nalije a postaví panáky přede mě. Vezmu si jednu skleničku do ruky a zakroužím s tekutinou v ní. V jasně průhledný vodě se mi vytvořil nepatrný vír.

Dnešek stál za hovno a já na to už nechci myslet. Chci úplně vypnout.
Ať už to bude stát cokoli. Kopnu do sebe oba dva panáky a zašklebím se. Hořká chuť mi projede hrdlem a příjemně mě zapálí.

Někdo si vedle mě sedne, ale nevnímám ho, jen koukám bezmyšlenkovitě do barovýho pultu.

,,Koťaťko co tady děláš tak sama?" ozve se vedle mě. Ten hlas mi příjde povědomej. Ale odkud ho znám?

Kouknu na může sedícího vedle mě. Má stříbrné delší vlasy a všude tetování. Nikdy jsem ho neviděla, myslím. Mám už trošku rozmazaný vidění, takže si nejsem jistá. Ale jak je možný, když jsem ho nikdy neviděla, že znám jeho hlas?

Pohlédne na mě svýma jasně modrýma očima, z jeho pohledu se mi zježí všechny hloupky na mém těle. Jeho oči mě probodávají.

,,Známe se? Nepřijde mi že bych vás někdy viděla" řeknu a jazyk se mi u toho plete.

,,Koťatko jsem tvoje noční můra" zasměje se svým hrdelním smíchem. Jeho přítomnost mi není úplně příjemná. Měla bych se zvednout a odejít, ale něco mě tu s ním drží.

,,Co po mně chcete?" prsknu na něj.

Zajede rukou do kapsy svých kalhot. Vyndá maličkej pytlíček, svírá ho v ruce. Kouknu na něj s otázkou v očích. Položí pytlíček přede mě a mně se tím pádem uvolní pohled na jeho obsah. Je v něm maličkej bílej prášek.

,,Co to -"

,,Koťátko, nemusíš se bát. Jen si ho dej bude ti o mnohem líp" co se to tu kurva děje?!

Moje oči tikají mezi pytlíčkem a jeho oceánsky modrýma očima. Můj žaludek se sevře nejistotou. Co čeká že jako udělám?

Nakloní se ke mně. ,,Nebude to všechno tak bolet a budeš si jen užívat, jen si ho dej. Věř mi koťátko" šeptne mi do ucha a strčí mi zabloudilej pramínek vlasů za ucho. Odtáhne se a stále na mě upíra svůj pohled.

Vezmu si pytlíček do ruky. ,,Co za to chceš? Nikdy není nic zadarmo" zeptám se ho trošičku se strachem.

Položí svoji ruku na moje odhalené stehno. Mé nebesky modré šaty jsou těsně pod zadek, takže moje stehna jsou celé odhalené. Pod jeho dotekem se lehce zachvěju.

,,Nic za to nechci, opravdu nic. Chci jen aby sis užívala a nebyla tak smutná, koťátko moje malý" jeho ruka jede víš a víš po mém stehně. Jeho dotek mi není vůbec nepříjemný, spíše naopak.
Když se zadrhne o mé kalhotky, vzrušení mnou projede jako vlna elektřiny.

On si toho nejspíše všimne a usměje. ,,Buď moje hodný koťátko a dej si" převezme si pytlíček z mé ruky do svojí a vysype z něj prášek. Stále mu visí na jeho tváří oslňující úšklebek. Veroniko odejdi ihned!

,,Otevři pusinku koťátko" jeho prsty se dostanou pod látku mých kalhotek.

Otevřu poslušně pusu a vypláznu jazyk. Veroniko co to děláš, doprdele?!

Zas se usměje a dá mi prášeček na jazyk. Jeho prsty si mapují moji nejintymnější část těla.

,,Buď moje hodné koťátko, polkni to a já tě vezmu do nebe" všechno to říká s takovou jistotou, což mě presvědčí..

Polknu prášek, cítím jak mi projel krkem až do břicha.

Neznámý muž se ušklíbne a pohladí mě po tváři. ,,Tak se mi to líbí" zašeptá potichu a pomalu spojí naše rty.

Spolupracuji s ním. Tohle je jak boží seslání, jeho prsty se najednou ocitnou ve mně, projede mnou vlna slasti. Vzdychnu do polibku.

Naše jazyky spolu válčí a naše těla se na sebe tisknou..

Najednou ucítím náhlé oslabení všech svalů v celým mým těle. Ten pocit mnou projede jak dýka, zabodává se do každého kousíčku mého těla. Odsunu se od svýho neznámého. Můj zrak zčernává. Pohlédnu na muže, kterej mě před chvílí líbal. Usmívá se, věděl co se se mnou stane. Ten hajzl.

Sesunu se k zemi, on se ke mě hned sehne. ,,Co jsi mi to udělal.." potichu se ho zeptám. ,,Neubližuj mi prosím.." šeptnu, na víc už nemám sílu.

Pohladí mě zas po tváři. ,,Koťatko nikdy by mě nenapadlo ti ublížit, jen si spolu užijeme. Už nikdy nebudeš chtít být beze mě. Pšš bude to dobrý, dobře? Jen se nebraň bude to tak snazší. Nic se ti nestane" vezme mě do náruče a někam odnáší.

Veruno ty si tak hloupá. Chtěla jsem si dál nadávat ale to už mě pohltila černo černá tma.