Liga Vzestupu // LK37

15.

,,Doháje" zakleju a kopnu do zdi. Už snad hodinu se snažím dostat zas zpátky za klukama a Majdou. A stále nemám tušení kde to jsem. Doprdele, já se fakt ztratila.

Sednu si na zem a opřu se o zeď, už nemám energii tu postávat a taky mě sakramencky bolí nohy.

Už jsem se pokoušela volat Majdě, Adamovi, Martinovi a dokonce i Kuchtovi! Volala jsem snad všem, teda kromě jednoho jedinýho... Ladislava.

Vytáhnu mobil z kapsy a najedu na jeho číslo. Až teď si všimnu kolikrát mi psal a volal za tu celou dobu co jsem ho ignorovala. Sice ho od srdce nesnáším, ale tohle ode mě nebylo moc hezký. On se o mě strachoval a já se ani neozvala.. začnu zas trošku pofňukávat.

Kliknu na ikonku telefonu a dám si mobil k uchu. Tohohle budu litovat.. nebo možná ani ne, snažím se jen vrátit zpět.
Nějakou dobu mi to nezvedá, ale když už se to rozhodnu položit, zvedne to.

,,Haló?"

Vzlyknu. ,,Láďo? Já se ztratila... a nevím jak se zas dostat k vám. Už hodinu tu kroužím a pořád nevím kudy kam" šeptnu do telefonu. Jsem už opravdu bez naděje. Vím že jsem jenom zabloudila, ale co když už mě nikdo nikdy nenajde? Co když tu umřu? Co když mě nebude nikdo hledat?

,,Vé.. pošli mi polohu hned tam budu. Hlavně nestresuj, jo? Najdu si tě" řekne. Zahřeje mě to u srdíčka i přesto jak jsme se pohádali je ochotnej mi pomoct, možná že není až tak zlej a egoistickej...

Zas vzlyknu. ,,Dobře.. moc ti děkuju.." šeptnu do mobilu. Uslyším jen ruch a hlasy ostatních lidí. Dám si ho na reprák a následně mu pošlu svou polohu. ,,Už ji tam máš.." popotáhnu. Už se trošičku uklidňuji.

,,Dej mi pět minut a jsu tam, fajn?"

,,Jasně, děkuju Láďo" vzlyknu. Stále sedím na zemi opřená o studenou zeď. Nikdo nikde není, což mi přijde divný, ale tak když se hraje, tak všichni budou nejspíš fandit..

,,To je maličkost, ale chcu si s tebou pak promluvit" tomuhle jsem se tak hrozně chtěla vyhnout.. sakra! Nechci o tom mluvit. Nevím co mu mám říkat jako, prostě jsem měla slabou chvilku. To je vše. ,,Ano?" zeptá se když mu nějakou dobu neodpovídám.

,,Hm.." brouknu na souhlas ikdyž se mi to vůbec nelíbí. ,,Kde je Majda? A proč mi to nikdo nezvedá?" zeptám se ho, abych odvedla pozornost jinam. Nevím proč se s nim ještě vybavuju, dávno jsem mu to měla už položit, ale nechci se cítit zas sama...

,,Majda se tam cucá s Viťasem, je to pěkne nechutný. A proč ti to nikdo nezvedá? Je tam hluk jak kráva, pochybuju že by vůbec slyšeli žes jim volala" říká a u toho dýchá jak slon. Nejspíš běží, ale nejsem si jistá. No ikdyž asi je to jasný. Zas popotáhnu, mám celej nos absolutně ucpanej a stoprocentně musím vypadat otřesně.

,,Aha.." hlesnu. Mám radost z toho že to Majdě konečně vyšlo... ale nikdy bych svou nejlepší kamarádku nevyměnila za nějakého kluka, ale co už tohle je prostě ona... ,,Počkej a jakto že tys mi to zvedl?" zeptám se když mi dojde co říkal. Samozřejmě je možný že byl zrovna na telefonu, nebo to slyšel, ale mou první teorii vyvrací ten fakt, že mi to zvedl až po nějaký době a toho by si snad všiml dřív ne? A druhou možnost mi vyvrátil on sám.

,,Hele už tě vidím" řekne a típne hovor. Proč mi neodpověděl? No nevím, je mi to jedno, hlavní je že mě konečně někdo našel.

Zvednu se ze země a jdu mu naproti. Ladislav ke mě přímo doběhne. A vtáhne mě do objetí. Nestěžuji si. Jsem ráda že mě někdo zas objímá a v Ladislavovo náručí se cítím, tak nějak zvláštně bezpečně... zas se rozplakám. Jsem s tím už fakt hrozná.

,,Su tu s tebou Vé" pohladí mě po hlavě.
Je to tak uklidňující.

,,Hrozně jsem se bála že mě nikdo nenajde.." přiznám mu své zbytečně obavy.

,,Ale prosímtě" šeptne mi do vlasů a rukama mi kreslí malý kroužky na záda.
Odtáhnu se trošičku od něj a zahledím se mu do očí, jak já je miluju! Utře mi zbylé slzy na tvářích. ,,Chceš se tam vrátit? Nebo půjdem na hotel?" zeptá se mě. Nevěřím že by se kvůli mě vysral na fotbal, přijde mi úplně jak vyměněnej...

,,Vrátíme se tam, chci vidět jak to tu kluci umí" pousměju se na něj. Ladislav jen kývne a odtáhne se ode mě.

,,Fajn, tak pojďme" řekne mi a vydá se tam odkud přišel. Poslušně ho následuji.

♧♧♧

,,No doprdele" vyjde ze mě když si všimnu chlapce s číslem 39 a tmavěmodrou gumičkou na zápěstí, zrovna běží s míčem k bráně a krásně odehrává protihráče. Nezmůžu se na nic jiného než na něj koukat s otevřenou pusou. Ladislav si šel sednou zpět ke Kuchtovi a já momentálně sedím vedle Majdy a Adama.

,,Bacha ať ti tam nevletí moucha piňďo" sťouchne do mě Kara. Hodím na něj jen vražednej pohled a zpátky se vrátím k Hectorovi. No dohajzlu, jak jsem si nemohla všimnout že je to jeden z čutálistů?! A já mu tam vykládala takový sračky. Povzdychnu si a snažím se vpít do "sedačky".

Já se cítím tak hrozně moc trapně. Nejradši bych tu teď zařvala přes celej stadión, ale myslím že to není moc vhodný.

,,Kde si byla?" otočí se ke mně Majda. Má rty celé nateklé. To fuj. Ladislav měl pravdu.. Ty se tu snad líbaj celou věčnost, ne?

,,To je jedno, vidím že máš teď jinou práci" řeknu uraženě a hodím hlavou k Martinovi, kterej se jen začervená. Majda jen protočí očima a vrátí se k tomu co doteď dělala. Je mi z nich zle..

,,Je to nechutný co" šeptne mi mě moc známý hlas vedle ucha. Otočím se dozadu, naskytne se mi pohled na Ladislava, kterýmu visí na obličeji úšklebek. Vedle něj se na mě mračí Kuchtič.

Usměju se na něj zpět. ,,Nehoráznej hnus" šeptnu a udělám zhnusenej obličej.

,,Já vás slyším" Majda k nám hned obrátí svou pozornost. Oba se začnem smát jak potrhlý. Je to divný co? Přijdu si teď jako kdyby jsme byli s Ladislavem nejlepší kámoši a to já nechci. Nechci s ním mít vůbec nic společného..

Vrátím se pozorností zpět ke hřišti, kde zrovna 39 běží znovu s míčem ke bráně a střílí naprosto čistej gól.

Všichni se zvedneme a začnem tleskat pořvávat a skákat... teda skoro všichni, jen ti co fandí Barcelóně, což třeba takovej Kuchta není. Vypláznu na něj jazyk a dál oslavuji..