Liga Vzestupu // LK37

1.

,,Zlatíčko, čeká na tebe doma překvapení" řekne mi taťka a podívá se na mě, oči mu září radostí. Je to něco kouzelného, ho vidět zase tak šťastného.

,,Tati radši se soustřeď na řízení, začala jsem zase žít tak se nechci hned zabít" upozorním taťku a ukážu na semafor před náma.

,,Zlatíčko moje, nemusíš se bát, už jsem tu s tebou, nic se ti už nestane. Nikdy se ti už nic nestane. Dobře? Nemusíš se bát" koukne na mě smutně a zároveň odhodlaně. Táta si nemůže odpustit že se tohle všechno stalo. Mám pocit že to on by potřeboval nějakou odbornou pomoc, ne já.

Zastavíme na červenou. Taťka se na mě otočí a chytne mi moje malinký a vychrtlý ruce do jeho obrovské dlaně. ,,Verunko, mě to všechno tak hrozně mrzí.." koukne se mi do očí ,,Zlatíčko tohle už nikdy nedopustím, až uvidím toho hajzla co ti to udělal, tak ho přetrhnu jak hada" říká to tak rozhodně a s obrovskou nenávistí. Jsem si jistá, že by s tím táta neměl žádnej problém. No to víte to jsou ti agresivní fotbalisti.

,,Tati, já bych si teď chvilku ráda odpočinula, kdyby ti to nevadilo.." až skoro neslyšně zašeptám.

Táta mě pomalu pohladí po hlavě a vtiskne mi polibek na čelo. ,, Jasně že nevadilo, Verunko odpočiň si. Kdyžtak až budeme doma tak tě vzbudím" usměje se na mě a pustí mé vyhublé prsty.

,,Děkuju" šeptnu a opřu se hlavou o okýnko. Pozoruju krajinu, která se míhá za oknem. Začalo jaro a je krásné teplo. Jsem tak ráda že už mě pustili. Být někde půl roku zavřená není úplně něco co by jste si přáli. Onehdy po té... noci mě hned převezli do léčebny..

,,Hele tati?" odlepím se od okýnka a podívám se na něj.

,,Ano Zlatíčko? Ty nespinkáš?" podíval se na mě taťka ustaraně. Už se na mě nekouká jako na svojí holčičku. Má v očích strach z toho co ze mě zbylo..

,,Jak to máma vždycky říkavala? Morzh- "

,,Mortui vivos docent.. myslíš tohle?" táta to řekl tak ladně, jako by to byla jen nějaká říkávánka.

,,Mamka to říkala neustále v nemocnici, co to znamená, proč to má na hrobě?" vyptávala jsem se, vím že to není příjemný téma, jak pro mě tak ani pro něj, ale zajímá mě to. Maminka už tu není více jak dva roky, ale nikdy jsme o ní nemluvili. Je to takový zakázáný téma.

Táta se zase podíval před sebe a zaparkoval před našim domem. ,,Tak a jsme tu zase doma" usmál se sám pro sebe. ,,Zase spolu tatínek a jeho dcera" podívala se na mě a políbil mě do vlasů.

,,Tak pojď honem, někdo na tebe ve vnitř čeká, vezmu ti věci dovnitř" hodil po mně klíčky od dveří a rychle vystoupil z auta. Proč mi to nechce říct? Co to znamená?

Taktéž jsem vystoupila a vydala se do našeho domečku, je to celkem ještě novostavba, máme ho ani ne pět let.

Odemknu a vejdu do vnitř, hned mě do nosu uhodí vůně mých nejoblíbenějších boruvko-čokoládových muffinů. Ihned se proto vydám z předsíně dlouhou bíle vymalovanou chodbou do kuchyně spojené s obývákem. Vše tu máme laděné do šedo-bílo-modré. Maminka milovala modrou barvu..

Vejdu do kuchyně a zahlídnu u trouby sedící Majdu a vedle ní moji babičku, jak si vesele povídají. Nejradši bych se otočila a nechala je tu takhle, když jsou šťastný, ale oni si mě hned všimnou.

,,Aaaaa, Verůů, konečně si zase zpátkyyy" jako první vyskočila ze země Majda a běží mě obejmout.

,,Holka moje, je to moje chyba hrozně se omlouvám, kdybych nešla na ten záchod-" málem mě povalila jakou rychlostí ke mně běžela.

,,Majdo-" řeknu přidušeně. Nemůžu pořádně dýchat. Mé vidění se ve vteřině zas zbarví na černo, mé vzpomínky se vrací, nejde je zastavit.

,,Promiň, já mám jen hroznou radost,  že si zase tadyy!" je hrozně hezký ji zase vidět. Její dolíčky, který se jí dělají když se usmívá. Její oči, které jsou jak ta nejsladší čokoláda. Její neposlušné vlnky, které má všude kolem hlavy. Tak moc mi chyběla.

,,Kočičko moje" ozvalo se za mojí nejlepší kamarádkou. Babička se ke mně taky hnala i s muffiny.

,,Ty jsi tolik vyrostla" vtáhne mě do pevného objetí, ale na Majdu určitě nemá.

,,Babi, jsem pořád stejná" ujistila jsem ji zoufale, ikdyž to byla pěkná lež. Ani zdaleka jsem se nepodobala tý Veronice, která tu byla ještě před půl rokem. Neměli jsme nic společného..

,,Děvčata prosím vás, nechce Verunku aspoň se tu rozkoukat" přišel táta se všemi mými zavazadly. Měl na čele pár kapek potu. Venku je opravdu hezky a krásný teplo, a i tak tu stojím v mikine s dlouhými kalhoty.

,,Tati kde mám to překvapení?" otočila jsem se na taťku a vyptávala jsem se už netrpělivě. Nemám ráda překvapení jakýkoli. Taťka se koukl na Majdu a ona na něj. Majda v tom taky jede?

,,Napadlo mě, teda nás. Že by jsme mohli jít jako za starých časů zítra na Spartu. Hrajou derby se Slavii, tak by to mohla být sranda, teda já tam budu tak či tak, ale mohli by jste jít i vy dvě." tátovi zářily oči radostí. No řekněte takovýhlemu člověku ne.

,,To by bylo... fajn" usměju se na taťku trošku křečovitě, ale ten nic nepozná. Naštěstí.

,,A k tomu navazuje i ta druhá věc" ozve se Majda vedle mě. Podívám se na ní s otázkou v očich. Až teď si všimnu že drží něco za zádama.

Široce se usměje a vytáhne zpoza zad uplně nový foťák. V léčebně jsem si oblíbila focení a mými kousky jsem se nebála chlubit dalším. Musím říct že mě to moc bavilo a ještě ke všemu mi to i šlo!

,,Pane bože. Ja nemám slov" snad celou věčnost jsem zírala na foťák s otevřenou pusou dokořán. ,,Děkuju moc!!" řeknu a všechny obejmu.

,,Tohle jste fakt nemuseli. Stačil by mi ten strej co mám" pořád jsem z toho byla v šoku. V rukou jsou svírala krabičku s fotoaparátem.

,,Snad by si nefotila, krále Prahy na nějaký kšunt" zasměje se Majda a přinese na stolek další várku muffinů.

,,Cože?"

,,Napadlo mě že by si mohla fotit pro Spartu. Hledáme teď fotografa a tobě to moc jde a baví tě to, tak proč ne?" vybalil na mě táta. Vykulila jsem na něj oči. To nemyslí snad vážně. Fotit profesionálně? A ještě k tomu pro Spartu, to je splněný sen! Všechno jde nějak až moc dobře..

,,To zní skvěle, ale teď jestli vám to nevadí bych si šla na chvíli lehnout jsem hrozně unavená.." řeknu omluvně. Je mi trapně, příjdu domů, všichni tu na mě čekají a hned půjdu spát.

,,Jasně utíkej kočko. My ti nikam neutečeme" ujistí mě Majda a mrkne na mě. Jen kývnu a vydám se po schodech nahoru.

Otevřu hned první dveře z prava a naskytne se mi pohled na můj milovanej pokoj. Nic se tu nezměnilo, naprosto nic.

Lehnu si na moji obří bílou postel a sáhnu po šuplíku v nočním stolku. Vytáhnu z něj mobil a zachumlám se do peřin, ale než se mi stačí načíst telefon tak mě pohltí tma, černo černá tma.