Liga Vzestupu // LK37

V.☆

,,Ahoj Veroniko, posaď se" ukáže na malinký šedý gaučík.

,,Dobrý den" slušně pozdravím a udělám jak řekla. Musím přiznat že je ten gauč fakt extrémně pohodlnej.

,,Dáš si čaj?" zeptá se mě moje psycholožka. Jen kývnu na souhlas. Rozhlížím se kolem sebe. Jsem tu skoro každej den a vždy když přijdu jsou na nástěnce jiný obrázky, jak to zvládá to nevím.

,,Tak jak se vede? Zvykla sis tu už?" usedne si přede mě na žluté křeslo a položí čaj na stolek předemnou.

,,Nedá se říct že bych si tu zvykla, ale už to pro mě není tak nepříjemný místo. Jinak daří se vcelku dobře" zodpovím její otázky na který se ptá pokaždé.

,,Co sny? Nevidíš něco společného s tou nocí? Nevzpomněla sis na něco?" snaží se ze mě vydolovat, ale já vůbec na nic zatím nepřišla.

,,Pořád nic... ani nevíte jak se snažím si na něco vzpomenout, ale ono to prostě nejde" šeptnu a do očí se mi derou slzy. Tak moc mi všichni chybí, tak moc chci zas domu, tak moc chci žít zase normální život.

Má psycholožka Jana mě chytí za ruku a povzbudivě jí zmáčkne. ,,Verčo... z tohohle nebuď vůbec špatná, kdybych si prošla já tím co ty, tak bych na to taky radši chtěla zapomenout. Veroniko někdo tě znásilnil a unesl, měli jsme štěstí ze tě našli, je v pořádku necítit se teď dobře. Právě od toho tady jsem ja abych tě zase dala do normálu" upřímně se na mě usměje.

,,Chtěla bych už domu... nevíte kdy mě pustí?" ignoruju to co mi řekla, nechci vůbec myslet na to že mě někdo znásilnil. Nechci věřit že je to pravda. Proč si to kurva nepamatuju!

,,Verčo já ti úplně rozumím, ale si tu dva týdny, tohle je cesta na dlouhou dobu..." chce pokračovat,ale já jí přeruším.

,,Já vím, už jste to říkala, ale já mám školu, ráda bych dostudovala" řeknu jí nepříjemně. Vím že za to nemůže a snaží se mi jen pomoct, ale já už nevím co dělat.

,,Veroniko tvé zdraví je snad důležitější než vysoká škola.. tu si můžeš dodělat kdykoli, ale tvé psychické zdraví už by jsme nezachránili" hm. Proč má pořád pravdu. Pěkně mě to vytáčí.

,,Pomáhají ti ty prášky?" ignoruje mou frustraci. Dávají mi jich snad 12 tak nemůže upřesnit, jaký?

,,Jestli myslíte ty antidepresiva, tak jsem zatím ještě žádný změny nepocítila" ještě aby pomáhali když je pak hned vyplivnu, jen co sestřička odejde pryč. Nejsem blázen nepotřebuju je.

,,Asi budeme muset nasadit silnější.." řekne si spíš sama pro sebe. ,,Byl za tebou včera táta?"

,,Jo byl, povídal mi jak vyhráli nad Slanou, měl z toho hroznou radost" řeknu jí a vybavím si jak mi táta vyprávěl jak Krejčí střílel gól za gólem. ,,A taky mi přinesl knížku"

,,To už jsi tu minulou přečetla? Jaká byla?" pořád se vyptává, vlastně mi to vůbec nevadí, miluju se bavit o knížkách.

,,Myslela jsem že to bude horší, ale mile mě to překvapilo. Táta mi včera přinesl My děti ze stanice ZOO. Jestli znáte"

,,To je něco s tima drogama že ano?" přikývnu. ,,Nechtěla by si číst něco víc... pozitivního?" navrhne.

,,Mě baví, ale tohle" argumentuju s ní.

Začne jí zvonit mobil. ,,Omluv mě nachvilku" zvedne se a odejde z místnosti.

Taktéž se po nějaký chvilce zvednu a dojdu k oknu, sakra je na zámek. Kopnu naštvaně do zdi.

Přejdu k velkýmo stolu. Jsou tu jen papíry a nějaký knihy. Nic víc. A nebo? Zahlídnu svazek klíčů zahozených pod papíry. Vezmu si klíče a dojdu do maličký kuchyňky. Odemknu šuplík. Všechno je tu na zámek. Je to tu schizo. Mé oči se zastaví na noži. Obřím ostrým noži.

Nejsem žádný psychopat, ale jestli si mám vybrat jestli tu zůstanu uvězněná nebo odejdu z tohoto světa a budu volná, je jasná volba.

Říznu se po prvý, po druhý, po třetí a skácím se k zemi. Bingo tepna. Všude stříká moje krev, naprosto všude.

Před očima se mi začne objevovat černo. Cítím jak se mé svaly povolují. Všechna má bolest jde že mě ven. Budu konečně volná, usměju se. Možná že jsem trošku magor.

,,Proboha Veroniko!" přiběhne ke mě psycholožka. Něco řekne do vysílačky ale to já už neslyším. Odcházím pryč, opouštím tenhle život. Cítím se tak dobře, tak moc dobře. Pomaličku se potopím do černo černé tmy.