Liga Vzestupu // LK37

11.

Veronika

Přísahám že každou chvíli umřu. Připadám si jak kdybych do toho záchodu vyzvracela i svou duši a nejhorší na tom je že ani nejsem na svým záchodě a ve své koupelně!

,,Tak co princezno, je to lepší? Nechceš si jít lehnout?" ozve se ode dveří.

Vyndám hlavu ze záchodu a prohlídnu si stojícího Ladislava ve dveřích. Má na sobě už jen boxerky a tričko, kdyby to nebyl ten naegovanej krypl, kterej mi zlomil nohu, řekla bych že je i celkem k sežrání.

,,Jo asi už bych mohla, myslím si že, už je všechno venku" řeknu mu a zády se opřu o stěnu z kachliček, které mě příjemně zastudí. ,,Hele nemohla bych si hodit ještě sprchu? Asi se mi úplně nechce spát v poblitým oblečení"

,,Jo jasně, přinesu ti něco na převlečení, ručník si vem tamhle ze skříně" ledabyle máchne směrem ke skříni a vydá se pryč do chodby.

S odfrknutím se zvednu, ze studené země a spláchnu záchod, aby Ladislav nepeskoval. Dobelham se ke skříni a vezmu si z ní tedy šedej ručník. Proboha ten je měkoučke. ,,Pfů, ty fotbalisti si žijou teda v luxusu" zamumlám si.

,,Říkala jsi něco?" objeví se Ladislavovo hlava ve dveřích. Ten mi tu chyběl.

,,Dej mi sem už to oblečení" řeknu nevrle a dopajdám k němu. Ta sádra mě už fakt sere, ještě pár týdnů a bude pryč naštěstí!!

,,Jak se říká princezno?" ušklíbne se na mě. Jako co si myslí?! On mi zlomil nohu a teď chce abych mu děkovala?!

,,Dej to sem" vytrhnu mu z rukou oblečení. Ladislav se na mě překvapeně podívá, ale nic neřekne. Stále stojí ve dveřích a čumí na mě. ,,Nechceš mi nechat nějaký soukromí?" plivnu na něj.

,,Jo jasně, sorry" otočí se a odejde, při tom samozřejmě nezapomene prásknout dveřmi.

,,Kretén" řeknu si sama pro sebe. Netuším kde v sobě beru takovouhle odvahu. Um, asi to bude souviset s alkoholem, kterej mi pořád proudí v krvi. To je fuk. Svléknu se a vlezu si do sprchy.

Nechám na sebe kapat teplé kapičky vody, které mi dodají energii. To je asi blbost co? No budiž. Překvapivě tu ten idiot nemá žádnej dámskej sprcháč a ani šampón, tak si vypůjčím ty jeho. No co on to snad přežije.

Vylezu ze sprchy a obmotam si kolem sebe ručník. To je krásnej pocit bejt zas čisťoučká... když zahlédnu svůj odraz v zrcadle, vyděsím se.

Přejdu blíž. Rukami se dotknu svých kruhů pod očima, postupně přejedu po tvářích, které mám propadlé a nakonec skončím u klíčních kostech. Tohle snad není možný, tohle nejsem já. Takhle umírající osoba nemůžu být já. To přece nejde..

Raději se otočím k zrcadlu zády, z pohledu na mě je mi zas na zvracení. Zvednu ze země vypůjčené Ladislavovo oblečení. Navléknu si černé tričko, které je mi tak o čtyři čísla větší, ale pořád lepší než spát v poblitých hadrech. No ne?

Doobléknu si tedy své spodní prádlo, vím že je to dost nehygienické, ale nemám na výběr. Hupsnu do kraťasů, do, kterých bych se taktéž tak čtyřikrát vešla, ale naštěstí mají v pase tkaničku na utáhnutí. Ještě si trošku vysuším vlasy ručníkem a vyjdu.

Nikde Ladislava nevidím. Procházím chodbou a nakoukávám do místnosti, které míjím. Tykráso, ten to tu má sakra obří!

,,Haló? Ládislave?" nikdo se mi neozývá. Že by mě tu nechal? To je hloupost. Vlezu do posledního pokoje, z kterého se ozývá bručení? Dá se tomu tak říct.

Otevřu opatrně dveře, hned se mi naskytne pohled na Kapitána, který spokojeně spí a chrápe jak slon.

Vypadá tak klidně, když jen takhle nevinně spí. Vypadá jako nejhodnější a nejlaskavější člověk, ale až moc dobře vím že je to jen iluze. Neříkám hned že je špatnej člověk.... no vlastně říkám, jakej magor by někomu zlomil jentak nohu?!

Možná že bych tu stála navěky a sledovala jak klidně se mu zvedá hruď  a jak zas padá. Je to jako balzám na duši. Ale vlna pocitu na zvracení mě přiměje k pochybu. Rozeběhnu že opět na záchod, nebo jako "rozeběhnu" se zlomenou nohou se dost blbě běhá.

Kecnu na zadek před záchodem a opět všechno vyzvracím. Jsem z toho už tak unavená, že všeho co se děje jsem unavená.

Opřu si hlavu o prkénko a zavřu oči. Po chvilce se ponořím do černo černé tmy.