First pain,first love.

Nové začátky

Annyonghaseo. Mam teď chvíli čas a tak jsem se rozhodla,že napíšu aspoň něco na mobilu. Bude to extrémně krátký,jelikož je šílený vedro,já sedím na balkoně a na hlavu si dávám pytlík s ledem,abych se z toho nezvencla.

Taehyung:
On.. On si nic nepamatuje? Na mě si nic nepamatuje? Když se mě zeptal,kdo jsem,myslel jsem,že si dělá srandu. Ale podle jeho pohledu si srandu nedělá.
Zvedl jsem se a s nevěřícím pohledem jsem couval. Běžel jsem za doktorem. Prý,že se na něj kouknou.
Jeho vyšetření trvalo nejspíš roky. Sotva ho odvezli do pokoje, já šel otravovat doktora.
"Je mi líto. Ale váš přítel má dočasnou amnestii. Pamatuje si vše,kromě Vás. Budeme doufat,že je to opravdu jen dočasné a brzy se zase rovzpomene. Držím vám palce" a popleskal mě po zádech.
Takže všechno a všechny si pamatuje. Kromě mě.
Utíkal jsem k němu. Seděl na posteli a koukal se do mobilu. "Jinie. Já.. Nemůžeš si na mě vzpomenout, ale je to jen dočasně. Slibuji. Věř mi prosím." A se slzami v očích jsem se mu sesul k nohám postele.
"Mimoňi.. Teda.. Taehyungu. Moc mě to mrzí. Budu se snažit si na tebe vzpomenout. Budeme muset věřit" a sladce se usmál.
Já se jen zmohl na to,ho chytit za ruku a políbit. Bude se snažit. Vzpomene si.

Když ho pustili z nemocnice. Jin se přestěhoval k nám. A dokonce ke mě do pokoje! Bylo nám řečeno,že mu rodiče zemřeli v důsledku války mezi Severem a Jihem. Bylo mi ho líto. Ale teď je tu se mnou. A já ho ochráním.
Byl jsem s ním od rána do večera a ukazoval mu všechno, co jsme prožili. Všechny fotky,videa,SMS i jiný věci.
Ale stejně si nevzpomenul. Byl to už půlrok a nic. Škola skončila a my nastupovali do dalšího ročníku.
Už jsem to po té době vzdal,když se jednou přiřítil ke mě do koupelny, když jsem zrovna relaxoval a začal řvát.
"Mimoňi. Mimoňi! Já už si vzpomínám. Vzpomínám si na VŠECHNO! Na naši bouračku v centru. Jak ses mi omluvil. Jak jsi krásně zpíval a já ti to svým příchodem do školy zkazil. Jak jsem obdivoval tvůj zadek. Všechno. Mimoňi.. Slyšíš?!"
Ale já ho ignoroval. Měl jsem chuť umřít. Nasypal jsem do sebe celé plato prášků na spaní. Aby se mi už navždycky ulevilo. On tam poskakoval. Brečel štěstím, že si vzpomněl a já usínal.
A potom. Už zase ta tma.
Cítil jsem divné záchvaty žaludku. Pach desinfekce. Něčí ruce na mém obličeji. Dusot nohou. Něco se mi snažilo dostat do krku a cucat mi žaludek.
"No tak,hochu. Nevzpirej se. Máš tu všechno co chceš. A chceš ti takhle opustit? Nedělej jim to. Oni tě milují. Jak strýc tak i ten mladík. Všichni. Nevzdávej se. Teď ti vypumpujeme žaludek. Udělá se ti lip a budeš zase žít normální život. Prosím. Žij." A já zase usnul.
Když jsem se probudil. Šíleně mě bolelo břicho. Mel jsem obrovský hlad. U mojí postele seděl Jin a hladil mě po ruce. Koukal na mě ustaranym pohledem.
Vzpomněl si.

Končím. Vedro že se to nedá vydržet.
Jinak strašně moc děkuji za 260 přečtení! Děláte mi radost!
Další díl bude až se dostanu domu. Na mobilu je to na nic psát. Snad se nebudete zlobit :)
Tak zatím :3
#Yin