First pain,first love.

Temná strana mé duše.

Z pohledu Jina:

Z jídelny jsem odešel dřív,abych mohl Mimoně překvapit s úžasným plyšákem,kterého jsem mu chtěl dál. Docela mě zmátlo,že to je už 15 minut,co jsem odešel a Tae nikde. Asi si ještě vyslýchá kázání od učitelek,tak jsme to neřešil. Vím,jaké jsou kuchařky,když někdo něco provede.

Ve chvíli,kdy začalo zvonit jsem se však začal bát. Vím,že lidi tady Taeho nesnáší. A jak jsem si mohl všimnout,ve třídě nebyli ani další 3 kluci,co si z Mimoně utahovali nejvíc, začalo se mi dělat špatně. Hlavou se mi míhaly zlé myšlenky a unáhlené závěry. Ne,Tae je jen na záchodě,nebo je ještě v jídelně. Nic se mu nestalo. Když v tom mi přišla SMS. Z Taeho čísla.

"Zdravím Kim Seojin. Asi máš o svého kamaráda strach,ne? Proč ho nejdeš hledat? Myslím,že ti můžu usnadnit práci s tím,kde ASI může být. Temná ulička. Drogy. Vlhko. Sklep. Hledej punťo,hledej."

Nevnímal jsem křik učitelky,která řvala,ať zahodím ten mobil,že ho při hodině nemám používat. Nevnímal jsem nic,jen zběsilý tlukot mého srdce a své roztřesené ruce. Všichni na mě křičeli. Už ani nevím,co říkali,znělo to,jako kdyby byli strašně daleko.

Po přečtení té zprávy to se mnou seklo. Ano,doslova seklo. Skácel jsem se na kolena a mé oči nedokázaly zadržet slzy. Srdce mi začalo bít rychleji a nebýt zavřené v mé hrudi,určitě by bylo rychlejší než Bolt. Podíval jsem se na učitelku,která stála a koukala na mě jako kdyby mě chtěla zabít a pak jsem omdlel.

Pamatuju si už jen hlasy. Vyděšené hlasy. Ale byly to hlasy mé duše. Někdo něco udělal Taemu. Kvůli mě. Kvůli nám. A já tu ležím jak srágora a brečím. Cítíl jsem,že mě někdo odnášel. Ne,prosím ne! Musím..Najít.. Taehyunga.. Pusťte mě! Ach.. Mimoni. Já tě najdu. Zachráním tě. Bude to všechno v pořádku. Drž se. Prosím.

Když jsem se probudil. Bolela mě hlava a měl jsme sucho v ústech. "Mimoňi.." zašeptal jsem s roztřesenými rty. "Pane Hyuk. Seokjin je vzhůru." Řekla nějaká osoba. Snažil jsem se otevřít zalepené oči. Ale zabodlo se mi do nich ostré světlo. Nějaký doktor mi svítil do očí baterkou,aby zjistil citlivost mých panenek. Bolelo to. Ale mnohem míň než pocit ztráty. Ztráty Taeho. Zvedl jsem se a chtěl ho najít. Nohy mě však neposlechly a já se opět skácel na zem. S vypětím sil jsem se zvedl a s klepajícími se koleny šel směrem ven. Najít ho. Dokázat mu,že jsem tu pro něj.

Zadržel mě Taeho strýc. Chytil mě za předloktí a smutně se na mě kouknul. "Mimoň..umh,teda Tae. Je v nebezpečí. Musím ho najít." Taeho strýc se na mě koukl takovým tím pohledem,že se mnou soucítí a pustil mě. Do ruky mi však ale dal jeho zbraň a můj mobil. "Policie už ho taky hledá. Ty se drž. Najdi ho. Jen ty víš,kde může být. Hodně štěstí" a pustil mě. Já jen přikývl a utekl ven.

Běžel jsem,co mi síly stačily a přehrával si znění té zprávy. Temná ulička. Drogy. Vlhko. Sklep. Kde to sakra může být. Zastavil jsem se abych se mohl nadechnout a odpočinout si. Cítil jsem se,jako kdybych uběhl maraton. Zavřel jsem oči a vnímal tlukot svého srdce,u kterého jsem věděl,že mi pomůže mou lásku najít. Sakra,ty pitomej mimozemšťane. Kam ses mi zatoulal?! Kam jsi mi zmizel?! Kdo ti co udělal?! Kde jsi. "Sakra KDE JSI?!" zařval jsem do ticha noci,jenž mě obklopovala. Ale nikdo neodpověděl. Nikdo mi však neodpověděl. Krom mého srdce. To mi ukazovalo směr,kudy se mám vydat. Tak jsem šel.

Došel jsem k jedné známé ulici,kde se schovávali dealeři a vězni. Bylo to tu jak v ghettu. Ale šel jsem dál. Naplněn láskou k tomu paku,co tam teď někde je a čeká,než přijdu. Neměl jsem strach. Byl jsem naplněn nenávistí k tomu,co ho unesl a bůh ví,co mu dělal.