Soulmates | minsung

Kapitola 1: Neočekávané setkání

Vysoká škola v Soulu. Nic lepšího jsem si už přát nemohl. Nervozita se mi držela v žaludku, ale stálo to za to. Už za 15 minut bude otevření pro nováčky.

Dav studentů proudil směrem k hlavní budově, každý z nich plný očekávání. Někteří se smáli a povídali si, zatímco jiní, jako já, tiše sledovali okolí. Cítil jsem se jako malá ryba v obrovském oceánu, ale zároveň jsem věděl, že tenhle moment může všechno změnit.

Když jsem se blížil ke schodům, zaslechl jsem za sebou:
„Pozor!"
Otočil jsem se právě včas, abych zahlédl, jak se na mě řítí chlapec s hromadou knih. Než jsem se stihl pohnout, srazil mě k zemi a knihy se rozletěly všude kolem.

„Promiň," pronesl klidně, aniž by se podíval přímo na mě, zatímco sbíral své knihy.
„Nevšiml jsem si tě."

„To je v pohodě," odpověděl jsem a přidal se k němu při sbírání.
„Jsem Han."

„Lee Know," řekl stručně, když mi podal ruku. Jeho stisk byl pevný, ale v jeho očích nebylo nic, co by naznačovalo jakékoli emoce.

„Díky za pomoc," řekl a přikývl, zatímco už se chystal odejít.

„Není zač. Taky jsem nový," řekl jsem se snahou navázat konverzaci a udržet ho u sebe.
„Je to dost na nervy, co?"

„Hm," odvětil stroze, aniž by projevil zájem.

„Slyšel jsi o dnešním otevření?" zkusil jsem to znovu s alespoň trochou naděje.

„Jo, právě tam mířím," odpověděl snad co nejrychleji.

„Tak půjdeme spolu?" navrhl jsem s lehkým úsměvem, i když jsem se s ním necítil příliš jistě.

„Může být," odpověděl, aniž by zvedl pohled. Něco na jeho klidu a odtažitosti mě nutilo cítit se nekomfortně, ale zároveň mi připadal tajemný a zajímavý.

Cesta k aule byla tichá, jen já občas něco prohodil. Bylo jasné, že Lee Know není z těch, kteří by se hned otevírali. Ale nějakým způsobem mi jeho přítomnost dodávala pocit jistoty. Jeho tmavě hnědé oči mi dodávali jakýmsi způsobem pocit, že nejsem sám.

„Je fajn, že už mám někoho, s kým můžu jít," přiznal jsem a prohlížel si ho skrz na skrz, abych alespoň něco o něm zjistil.

Lee Know jen přikývl, ale jeho tichá přítomnost působila víc chladně než přátelsky. Ale pořán jsem měl naději, že se naše přátelství vyvine v něco dobrého.

Když jsme dorazili do auly, usadili jsme se v zadní řadě. Aula byla plná šepotajících nováčků, čekajících na to, co přijde dál. Světla se ztlumila a na pódiu se objevila profesorka s povzbudivým úsměvem, z kterého se všichni utišili a začali poslouchat.

„Dobrý den, studenti. Ráda vás tu vítám," začala a vysvětlila, jak proběhne náš první den. Následovala prohlídka školy, během které jsem se snažil udržet s Lee Knowem nějakou konverzaci, ale on vždycky odpověděl jen jedním slovem nebo přikývnutím. I přesto jsem ho nějak chtěl lépe poznat. I kdyby dál neodpovídal pořád jsem ho zahrnoval otázkami.

Nakonec jsme dorazili do naší třídy a posadili se vedle sebe, místo jsem vybral já, protože kdyby to bylo na něm sedíme od sebe nejméně půl třídy. Když profesorka navrhla, abychom se představili, cítil jsem, jak se mě zmocňuje nervozita. Ale Lee Knowův neúčastný pohled mě paradoxně uklidnil.

„Já jsem Han Jisung," začal jsem trochu nesměle, když jsem se dostal na řadu.
„pocházím z malého města a jsem tady, abych dostudoval."

Lee Know na mě letmo pohlédl, ale jeho výraz zůstal nečitelný. Přesto mi připadalo, že jsem tenhle první krok zvládl. Možná nebude tak těžké tady někoho poznat, i když Lee Know nebyl zrovna otevřený. Něco ve mě mi, ale radilo abych se ho držel, ať to stojí cokoli.