Soulmates || Minsung

Kapitola 4: Tvář bez masky

„Neignoruj mě! Přestaň s tím! Proč to děláš?" Slyšel jsem svůj hlas, jak se třese vztekem a zoufalstvím, zatímco jsem stál před Lee Knowem. Cítil jsem, jak mi v hrudi stoupá tlak, něco mezi bolestí a zlostí, kterou jsem už nedokázal potlačit. Moje slova se od něj odrážela, jako by k němu vůbec nedošla.

„Co to má znamenat? Co jsem ti udělal?" pokračoval jsem, neschopen zastavit slova, která ze mě proudila. Slzy se mě začali zmocňovat, i když jsem se snažil zůstat klidný. Poslední dva měsíce to držím v sobě a teď se mě to zmocňuje.

„Proč se ke mně tak chováš? Myslel jsem si, že jsme přátelé!" Lee Know si založil ruce na prsou a jeho pohled byl nečitelný, chladný jako led. Kdybych ho neznal, přísahal bych, že se baví. 

„Odpověz mi!" skoro jsem řval. Hlas mi praskal pod tíhou emocí.

„Proč bych měl?" konečně promluvil, jeho tón byl však neuvěřitelně lhostejný. Jeho oči se setkali s mými, ale byli prázdné, bez známky lítosti.

„Nemáš ani tušení, kdo jsem, Hane. Jen sis vytvořil nějakou iluzi. Nic víc." Cítil jsem, jak mi ztuhlo tělo.

„Co to říkáš? Samozřejmě že vím, kdo jsi!" protestoval jsem, ale moje vlastní slova zněla slabě. Lee Know si povzdechl, jako bych byl jen otravný hmyz, který mu leze na nervy.

„Fakt? A víš taky, kdo jsi ty? Myslíš si, že tvoje rodina je normální? Že ty jsi normální?" ušklíbl se. Jeho úsměv mě bodl hlouběji, než jsem si chtěl přiznat. Zmateně jsem na něj zíral.

„Co to má společného s tím, jak se teď chováš?" zeptal jsem se, hlasem tlumeným zmatením.

„Všechno. Tvoje rodina není tak čistá, jak si myslíš. A ty jsi jen slepí idiot, který si to nikdy neuvědomil," řekl prostě. Ta slova mi zněla v hlavě znovu a znovu. S každým opakováním zněla hlasitěji, až jsem měl pocit, že se rozpadám na kusy.

„O čem to mluvíš?" podařilo se mi šeptnout. Lee Know se ke mně naklonil, jeho obličej byl najednou plný zloby.

„Ptal ses někdy svých rodičů, co dělají? Opravdu?" Jeho hlas byl jedovatý, jako by mě chtěl spálit na popel.

„Protože já ano. A víš co? Nejsem tady, abych byl tvůj kamarád, Hane. Nikdy jsem nebyl." Cítil jsem, jak se mi podlamují kolena. Snažil jsem se najít slova, něco, čím bych mohl odpovědět, ale všechno mi připadalo zbytečné.

„Tohle je konec," řekl Lee Know, když se odtáhl.

„Nečekej, že mě ještě někdy uvidíš. Postarám se o to, aby ses držel dál." S těmi slovy odešel a nechal mě stát tam, zlomeného a bezmocného.

Doma jsem si vzal několik hlubokých nádechů, než jsem se odvážil promluvit.

„Otče, matko... Tajíte mi něco?" začal jsem, ale můj hlas byl slabí, skoro neslyšitelný. Matka a otec na mě pohlédli a jejich pohledy byli tak  těžké, že jsem cítil, jako by na mě položili celé své svědomí.

„Hane, není snadné ti to vysvětlit. Nejspíš ti to už řekl Lee Know a měl pravdu. Naše rodina není... obyčejná," řekl otec, jeho hlas byl klidný, ale tvrdý. S každým slovem jsem se popadal hlouběji do temnoty. Pravda byla daleko horší, než jsem si dokázal představit. Jejich vyprávění snad nikdy nemělo skončit, protože moje hlava byla pořád zvědavá. Moje rodiče patří k mafii? A to dokonce k jedné z nejmocnějších organizacích v zemi. A já... já měl být jejich nástupce.

„Proč jste mi to neřekli dřív a nechali to až na Lee Knowowi?" zašeptal jsem, cítíc se zrazený.

„Protože jsi na to nebyl připravený, ale teď je čas, abys přijal svůj osud," odvětila matka.

Můj osud. Dvě slova, která mi připadala, jako rozsudek smrti. A přesto, něco hluboko uvnitř mě, začalo růst. Něco temného, neklidného. Touha... po pomstě.

„Chceš se pomstít Lee Knowowi?" zeptal se otec, skoro až přívětivě, jako by mi nabízel nesmírné bohatství. Přikývl jsem. Nevím proč, ale nemusel jsem ani přemýšlet. Dnes se můj život změní. Už nebudu ten stejný, Han, kterého všichni využívali. Už ne.