Soulmates || Minsung

Kapitola 20: Skoč nebo zůstaň

„Buď skočíš se mnou, nebo tady zůstanu. Nemůžu na to ani pomyslet, že bych tě tu nechal," hlas mi zní zoufaleji, než bych chtěl. Cítím, jak mi hrudník sevřela úzkost.
„Nevím, proč mi pořád nevěříš. Co jsem udělal tak hrozného, že nemám tvoji důvěru?"

Lee Know sklopil pohled k zemi, jeho obvykle ostré oči teď působí... unaveně, ztraceně. Jako by se v nich odráželo něco, co mi odmítá ukázat. Nechce se na mě podívat, a přesto mám pocit, že vidím až do jeho duše. Potřebuju vědět, co se v něm děje. Vzpomínám si na chvíle, kdy jsme po škole šli hrát fotbal, jak jsme si sedali doprostřed hřiště a povídali si. Tehdy se všechno zdálo tak jednoduché. Teď je mezi námi jakási zeď, kterou nedokážu překonat.

„Tady nejde o tebe," jeho hlas je sotva slyšitelný, přesto mě jeho slova zasáhnou jako rána.
„Jsem to já. Já jsem ten problém."

Co tím myslí? Proč by měl být problém? Nechci, aby mě dál odstrkoval.
„Proč bys měl být problém?" Připadám si bezmocný, zoufalý. Proč mě k sobě nepustí?

„Všichni, koho jsem kdy měl rád, mě opustili, nebo je někdo zabil. Nechci, aby se to stalo i tobě. Jestli zůstaneš se mnou, něco se ti stane. Stejně jako všem ostatním." Jeho slova mi zní v hlavě. „Všem ostatním." Srdce mi ztěžkne, ale nevím proč. Jeho strach je skoro hmatatelný, jako ledová bariéra mezi námi.

„Co by se mi mohlo stát? Víš, že se umím bránit." Moje vlastní slova zní dutě, jako bych se snažil přesvědčit i sám sebe.

„To říkali všichni..." Jeho hlas se třese, čím dál více, jeho tělo působí křehce, jako by každou chvíli mělo prasknout pod tíhou jeho viny.
„Ale tohle nikdo nedokáže porazit."

„Co to je? O čem to mluvíš?" Snažím se ho pochopit, dostat se blíž k tomu, co ho trápí, ale Lee Know odvrací pohled.

„To nemůžu říct," šeptá. Už ani nevím, co odpovědět. Než se stihnu vzpamatovat, vysílačka mi zas šumí u pasu.

„Hane, mise se nezdařila. Stalo se něco divného," ozve se tichý hlas. Otočím se, aby to Lee Know neslyšel, ale cítím, jak mi svaly na zádech tuhnou.

„Jak to myslíš, že to nevyšlo?" Vše mi mizí pod rukama, stejně jako Lee Know, kterého nedokážu zachytit.

„Někdo vypadal jako ty... zahnali Lee Knowa na střechu." To dává smysl, aspoň něco.

Otočím se zpátky k Lee Knowovi, který stále sedí na okraji střechy, jako by byl ztracený ve vlastním světě.
„Musíš skočit. Ta věc, kterou jsi viděl, byla replika. Nejsme tady v bezpečí. Prosím, nech mě ti pomoct."

Oči mu zmatně bliknou, jeho ruce se roztřesou.
„Nemůžu... Je to nebezpečný..." Zašeptá, ale já to už nevydržím.

„Věř mi, nic se ti nestane. Není to ani tak vysoko. Pojď, já budu s tebou." Přijdu k němu a dřepnu si na kolena. Když vytahuji padák, nasazuji si ho, ale pohled mám celou dobu na něm. Vidím, jak bojuje sám se sebou, jak se snaží rozhodnout, jestli mi má věřit nebo ne.

„Jestli to nepůjde jinak, pomůžu ti s tím. Dobře?" zašeptám a natáhnu ruce k popruhům. Připevňuji je na něj, opatrně, pomalu. Dělám všechno pro to, aby věděl, že jsem tu s ním. Když se ujistím, že je všechno pevně přichycené, zkontroluje to sám. Je pečlivý, přestože je jeho tělo napjaté strachem.

„Připraven?" zeptám se jemně.

„Jako nikdy," odpoví, ale jeho hlas se chvěje.

„Tři... dva... jedna... teď!" Skočíme. Ve vzduchu se všechno stane lehčím, i když Lee Know začne okamžitě křičet, že chce, aby to skončilo. Směju se, jak roztahuju padák a cítím, jak se vzduch pod námi zvedá. Postupně se jeho křik mění v něco jiného... v smích. Upřímný, uvolněný smích, který jsem u něj už dlouho neslyšel. Jeho ruce se natáhnou do stran, jako by se chtěl vznášet věčně.

„My jsme vážně skočili," říká, stále nevěřícně. A já jen koukám, neschopen slova, protože tenhle okamžik je pro mě víc než cokoliv jiného. Vidět jeho strach mizet, vidět, jak se uvolňuje. Moje srdce je plné, hřeje mě uvnitř, jako by se mi na chvíli zastavil svět.

„Nic lepšího jsem nezažil, Hane." Když se na mě otočí, je v jeho očích cosi, co jsem tam nečekal. Přiblíží se ke mně a pak váhavě dodá:
„Můžu tě obejmout?"

Kývnu. Nevěřím, že bych mu to kdy mohl odmítnout. Přitiskne se ke mně, jeho tělo se mi schoulí do náruče a já cítím každý jeho třas, každý jeho nádech. Je to okamžik, na který jsem nevěděl, že čekám celý svůj život.

„Díky, že jsi mě tam nenechal," zašeptá do mého ramene.
„Promiň, že jsem ti nevěřil."

„Vždycky mi můžeš věřit," šeptám zpět, a vím, že ať už nás čeká cokoliv, zvládneme to spolu.

„Nechceš jít do naší základny? Budeš tam v bezpečí a máme volný pokoj. Můžeš tam zůstat přes noc... a pak vyřešíme, co se stalo u tebe na základně."

Cítím, jak mi do tváří stoupá krev. Už zase se stydím, i když jde jen o prosté pozvání. Lee Know na mě chvíli kouká, jako by si nebyl jistý, co odpovědět. Možná čekám odmítnutí. Nechce se mi věřit, že by přijal.

„Moc rád," řekne nakonec.
„Teď bych se nerad vracel do té budovy."

Úleva mě zaplaví. Je to zvláštní pocit, jako by se mezi námi něco konečně zlomilo. Usměju se na něj a cítím, že nás teď čeká něco nového.