Soulmates || Minsung

Kapitola 2: Mezi zábradlím a nevyřčeným

O rok později.

Když jsem vystoupal po schodech na horu, cítil jsem, jak se mi s každým krokem zrychluje dech. Netuším co vlastně čekám. Možná, že mi Lee Know odpoví na otázky, které se mi honili hlavou nebo snad přizná něco o čem nevím. Tak či tak jsem konečně našel místo kde tráví čas, tak proč toho nevyužít.

Otevřel jsem dveře a studený vítr mě okamžitě praštil do tváře. A tam stál. Opíral se o zábradlí, zády ke mně a jeho postava se rýsovala proti jasnému nebi. Vítr si pohrával s jeho vlasy a on vypadal tak klidně, jako by ho nic na světě nemohlo rozhodit.

Chvíli jsem stál a pozoroval ho. Nebyl jsem si jisty, jak na sebe upozornit, ale pak jsem si uvědomil, že o mě už dávno ví.

„Co tady děláš?" zeptal se klidně aniž by se otočil. Jeho hlas byl hluboký, ale zároveň tichý. Možná až moc, protože mě v té tichosti něco hodně znepokojovalo.

„Hledal jsem tě," odpověděl jsem nejistě. Snažil jsem se, aby můj hlas nezněl tak nervózně, ale moc se mi to nezdařilo. A tak jsem se snažil pokračovat.

 „Chtěl jsem..." Zarazil jsem se. Proč vlastně jsem za ním šel? Proč jsem ho stopoval až sem? Povzdechl jsem si.

„Chtěl jsem s tebou mluvit," vypadlo ze mě.

Konečně se otočil. Jeho oči na mě koukali klidně a chladně a přesto v nich bylo něco , co mě přimělo se vážně na něco zeptat.

„O čem," zeptal se s jistotou, která ve mě zbudila respekt.

Nechal jsem dveře za sebou zaklapnout a přistoupil jsem blíž.

„Něco ve mě nosí otázku a potřebuju ti ji říct. Proč jsi ke mě pořád tak... jiný? Ve třídě jsi se mnou mluvil, jako bys mě znal roky, ale pak se tváříš, jako bychom byli dva cizinci. Proč?"

Lee Know mě chvíli sledoval, než pokrčil rameny.

„Možná si na mě jen moc zvědaví."

„To není odpověď," namítl jsem a snažil se znít klidně, i když se mi třásl hlas. Chvíli mlčel a jeho pohled se stočil zpátky k horizontu.

„Některé věci jsou lepší, když zůstanou nevyslovené." Ta odpověď mě rozčílila.

„A proč? Bojíš se, že bys ses tím stal zranitelným? Nebo že bych pochopil něco co nemám?" zahrnoval jsem ho otázkami. Lee Know se  na mě podíval přes rameno. Jeho výraz zůstal nečitelný, jako vždycky.

„Někdy je lepší nepochopit vůbec nic, Hane." Byl jsem z toho zmatený. Možná to bylo jen jeho kouzlo - vždycky říkal jen tolik, abych chtěl vědět víc. A přesto... něco na jeho klidu mě rozčilovalo a zároveň uklidňovalo. Možná jsem si k němu chtěl jen najít cestu.