Soulmates || Minsung

Kapitola 13: Ztracen ve zradě

„Dost! Dost, stačí! Vyhrál si. Prosím, pusť mě," rozklepaným hlasem jsem se snažil osvobodit. Seungmin mi ale pořád tlačil levou ruku za záda. Měl jsem pocit, že se mi každou chvílí zlomí, navíc věděl, že jsem byl zraněný, protože mi tam zarýval vší silou prsty.

Z celého obličeje se mi stala jen pomlácená věc. Ze rtu mi teče krev, z čela a pod okem to mám fialové. Seungmin na tom s tváří není o moc lépe. Sice jsem mu vrazil přímo do obličeje, ale on se stejně zvedl. Asi jsem ho podcenil.

Asi stokrát jsem ho srazil na zem, ale on se pořád zvedal. Pak mě hmatem skolil na zem a začal mi lámat ruku. Celou dobu jsem vyhrával, tak nevím, proč teď ležím na zemi.

Seungmin se podíval na Lee Knowa a usmál se. Lee Know na mě starostlivě koukal, asi taky nevěděl, že bude tak silný.

„To, že ho skolíš na zem, není nic moc," pronesl Lee Know. To snad chce, abych mě zabil?

„Mám ho zabít? Klidně." Pustil sevření a já se rychle zvedl. Koukl jsem se na Lee Knowa se strachem v očích. Do čeho mě to dostal? Myslel jsem, že aspoň trochu soucitu má.

„Než začnete, můžu Hanovi něco říct? Chci mu něco poradit, aby to bylo zajímavější." Že by měl Lee Know nějaký plán?

„Tak, ale rychle." Přiběhl jsem k němu a klekl si, abych byl ve stejné výšce jako on.

„Vidíš támhle na stole ty zbraně? Počkej, teď se tam nekoukej. Jestli chceš vyhrát, musíš se jich zmocnit. Ten nůž, co tam je, mi hodíš, sám si vezmeš pistoli. Až se na tebe pustí, budu za nimi a pomůžu ti. Jasný? Potřebujeme zdrhnout. Vím, že jsou to tvoji přátelé, ale nemáš na výběr."

Měl plán. I když nevím, jestli vyjde, pořád je to lepší než smrt.

Stoupnul jsem si zpátky na své místo. Seungmin se na mě zase koukal, jeho krvelačný pohled mě děsil. Musím se nějak dostat za něj. Na stole má svoje zbraně, takže mám šanci.

„Tak se připravte... boj!" zařval Changbin.

Seungmin po mě vyběhl. Já se ale rozběhl jinam. Rovnou ke stolu, Seungmin si toho očividně všiml, ale už bylo pozdě. Měl jsem v ruce zbraň a mířil mu přesně mezi oči. Zvedl ruce a poodešel o krok dozadu. Hodil jsem nůž po Lee Knowovi. Zabodl se do židle. Lee Know okamžitě zareagoval, vytáhl nůž a začal se dostávat ze sevření provazů.

Ostatní se na mě otočili a snažili se vyndat svoje zbraně. Lee Know stál za nimi a mířil na ně nožem. Ze svých zkušeností vím, že to s noži vážně umí. Radši bych si nezahrával. Všichni zvedli ruce vzhůru. Kývnul jsem na Lee Knowa a šel k němu.

„Co teď?" zašeptal jsem mu do ucha.

„Zdrhneme, nic jiného nám nezbývá." Měl pravdu, byli jsme v dost špatné situaci.

Začal couvat, ale pořád mířil. Napodobil jsem ho. Podal jsem mu cestou pistoli, aby neměl jen nůž. Když jsme byli u dveří, otočili jsme se a začali utíkat.

„Víš, kam máme běžet?" ptal jsem se za běhu.

„Vím to, stejně jako ty. Je to tu strašně velké, musíme prostě někam zaběhnout. Támhle!" Ukázal na dveře s nápisem 'Kancelář Felix'. Zaběhli jsme tam a zavřeli dřív, než stihli doběhnout.

„Co teď? Jsme v pasti. Každou chvíli se sem půjdou podívat." Byli jsme na kolenou. Když nás najdou, je po nás. Možná, že když jim řeknu o naší smlouvě, pochopí to.

„Lee Knowe, možná když jim řeknu o smlouvě, nechají nás." Slzy mi stoupaly do očí. Nejsem moc dobrý v emocích. Možná jsem byl vycvičen na vojáka, ale pořád jsem člověk, který něco cítí.

„Ale víš, jaké jsou podmínky. To přece nejde. Najdeme jiný způsob."

„Co když to chci porušit? Žádný jiný způsob stejně není a ty to víš." Koukal na mě překvapeně.

„T-ty to chceš porušit." Teď měl rozklepaný hlas on:
„No dobře. Vážně sis to nerozmyslel?"

„Ne, udělám to, i kdybys nesouhlasil. Sice jsem tě nenáviděl, ale moje city k tobě se za tu dobu změnily. Vím, zní to divně, ale je to tak. Udělám to pro nás. Ty to tak necítíš a já to vím."

Úplně ztichl. Rozhostilo se ticho. Nejspíš nechce odpovídat. Zaskočilo ho to, což se dalo čekat.

Zvedl jsem se a šel směrem k dveřím, ze kterých jsme vyběhli. Slzy mi stékaly po obličeji. Skoro jsem neviděl, všechno bylo rozmazané. Když jsem došel do jednací místnosti, sedl jsem si na židli a přivázal se k ní. Fyzická bolest je totiž lepší než psychická. Lee Know už určitě utek, ale já jsem tu seděl svázaný a bez smyslu dál žít.

Slzy mi tekly po obličeji, ale nevydal jsem ani hlásku. Prostě jsem začal brečet. Nevím proč, emoce se mě zmocnily, asi z toho, jak mě Lee Know opustil. Doufám, že každou chvíli někdo přijde a já to budu moct vysvětlit.