Soulmates || Minsung

Kapitola 15: Tři slova a konec

Dveře se znovu rozrazily a vešel Bang Chan. Jeho výraz byl stále vážný, ale v očích se zableskla jiskra naděje.

„Hane, máme pro tebe kompromis," začal pomalu.
„Můžeš kontaktovat Lee Knowa. Má to ale podmínku."

Zvedl jsem hlavu.
„Jakou podmínku?" Zeptal jsem se s ledovým klidem, i když uvnitř jsem cítil napětí.

„Můžeš mu říct jen tři slova. To je pro tvoji i naši bezpečnost. Potom se rozhodneme, co dál."

Tři slova? To je směšně málo.
„Jen tři slova?" Pokusil jsem se skrýt zklamání.
„Co když chci říct víc?"

„Tři slova stačí, když je dobře zvolíš," odpověděl Bang Chan s jistotou.
„Máš čas si to promyslet. Vše připravíme do hodiny."

Zhluboka jsem se nadechl. Tři slova. Můžou všechno změnit... nebo to všechno zničit. Nemám moc času, takže to musím říct správně. Nemohu si dovolit selhání.

Hodina uplynula a já jsem byl připraven. Zvedl jsem telefon. Ticho na druhé straně linky mě dusilo. Konečně se ozval hlas.

„Kdo je tam?" zeptal se Lee Know. Jeho tón byl ostražitý, nepoznával mě. Nečekal na hovor, ne ode mě.

Zhluboka jsem se nadechl, zpevnil svůj hlas, a pronesl tvrdě:
„Miluju tě. Han."

Nastalo ticho. Lee Know ani neprotestoval, jen bylo cítit, jak se snaží zorientovat. Neměl tušení, kdo mu volá, a už vůbec nečekal tato slova.

„Cože?" ozvalo se nakonec z druhé strany, ale já už věděl, že nemohu říct nic víc. Zavěsil jsem.

Když jsem položil telefon, sedl jsem si a zíral do prázdna. Uvnitř mě to hlodalo, ale navenek jsem si udržel klid. Tohle byla hra o trpělivost. Lee Know teď musí přemýšlet, kdo mu ta slova řekl. Bude to analyzovat, zvažovat všechny možnosti. Věřím, že nakonec přijde na to, že jsem to já.

Čekání bylo mučivé. Dny se vlekly, a já jsem stále nevěděl, jestli to mělo smysl. Udržoval jsem kamennou tvář, neukazoval žádnou slabost. Ale uvnitř jsem věděl, co pro mě Lee Know znamená. Vím, že jsem tvrdý, možná příliš, ale city, které k němu cítím, jsou skutečné. Nevěřil bych, že taková slova budu někdy vyslovovat, natož za takových podmínek. Ale teď jsem to udělal, a zůstává jen čekat.

Ticho v místnosti bylo dusivé, jako neviditelný stisk, který mě pomalu svíral. Každý krok na chodbě mě přiměl zpozornět. Když někdo zaklepal na dveře, moje srdce se na okamžik zastavilo.

„Můžu dál?" Vešel Felix s papírem v ruce. Podíval se na mě, jeho výraz neutrální.

„Lee Know ti odpověděl," řekl tiše a položil papír přede mě. Ani jsem se nepohnul.

„Omlouvám se, ale potřebuju čas," stálo na něm.

Přečetl jsem zprávu a dlouze vydechl. Čas? To je něco, co jsem mu dát mohl. Zatím. Uvnitř mě ale doutnala otázka, jak dlouho budu ještě čekat.

Čekání bylo nekonečné. Po telefonátu, kdy jsem Lee Knowovi řekl tři slova, která měla změnit všechno, čas zpomalil. Dny se táhly, a já neměl žádný způsob, jak zjistit, co se děje. Felix a ostatní mi telefon zabavili, aby měli jistotu, že nebudu s Lee Knowem dál komunikovat. Všechno teď záviselo na něm.

Každé zaklepání na dveře mě nutilo přestat dýchat. Každý krok za dveřmi mi připadal jako osudný. Věděl jsem, že kdykoliv může přijít odpověď, ale stejně tak jsem se obával toho, co mi přinese.

Pak se ozvalo známé:
„Ťuk, ťuk." Felix vešel do místnosti, v ruce držel papír. Jeho výraz byl vážný, ale neříkal nic víc, než bylo nutné. Posadil se naproti mně a položil papír na stůl. Tentokrát na mě nečekal s vysvětlením, nechal mě, abych si ho přečetl sám.

Ruce se mi mírně třásly, když jsem papír otočil a četl Lee Knowovu odpověď:
„Ne, nechci. Omlouvám se, ale nemůžu."

Ty čtyři krátké věty mě zasáhly jako úder do hrudi. Na okamžik jsem jen seděl a nechal slova doznít v mé hlavě. Odmítl mě. Žádné vysvětlení, žádný náznak naděje, jen prostý fakt, že se rozhodl to ukončit.

Snažil jsem se to v sobě potlačit, ale z nějakého důvodu se mi hrnula do hrudi hořkost. Zůstal jsem klidný, navenek neprojevil žádnou emoci, jen jsem se kousl do rtu a sevřel pěsti.

Felix seděl naproti mně a pozoroval mě. Čekal, jak zareaguji, ale ani on sám neměl co říct. Nakonec prolomil ticho.

„To je vše, co jsme dostali," řekl tichým hlasem, téměř se zdálo, že se snaží být šetrný, ale v jeho slovech nebyla žádná naděje.
„Nemáme žádný další plán, Hane. Tohle je konec."

Podíval jsem se na něj. Nebylo co říct. Žádné náznaky dalšího kroku, žádné plány, jak bychom mohli zvrátit jeho rozhodnutí. Vše, na čem jsem tak zoufale pracoval, se zhroutilo do prázdna. A Felix to věděl.

„Co teď?" zeptal jsem se ho tiše. Hlas se mi ani nezlomil, prostě zůstal prázdný, bez emocí.

Felix jen pokrčil rameny.
„Teď už nic. Lee Know udělal své rozhodnutí. Záleží na tobě, jestli to přijmeš, nebo budeš bojovat dál, ale já nevím, co dalšího bys mohl udělat."

Zavřel jsem oči, zhluboka se nadechl a snažil se potlačit všechno, co se ve mně mísilo – vztek, bolest, lásku. Věděl jsem, že Lee Knowa miluju, ale stejně tak jsem věděl, že dál už nemám kam jít. On se rozhodl.

Felix se postavil.
„Dám ti čas to vstřebat. Kdybys něco potřeboval..." Jeho hlas ztrácel sílu, jako by věděl, že mi nemůže nabídnout žádné skutečné řešení. Otočil se a odešel z místnosti.

Zůstal jsem sám. Ve vzduchu viselo ticho, které se nedalo přehlušit ani těžkým dechem, ani zvukem vzdálených kroků. Nechal jsem hlavu klesnout, oči upřené do prázdna. Nebyl jsem si jistý, co teď bude, ale jediné, co jsem věděl jistě, bylo, že Lee Know odešel. A já se s tím nemohl smířit.