Soulmates | minsung

Kapitola 9: Cesta bez návratu

„Vstávej!" ozval se náhlý křik, který mě okamžitě vytrhl ze spánku. Nejspíš jsem měl nějaký šílený sen, protože se mi dělaly mžitky před očima a tělo mi pokrýval pot. Ačkoliv si ten sen nepamatuji, musel být hodně akční.

Rychle jsem se rozhlédl po místnosti, kde mě ubytovali. Byla malá, ale vybavená koupelnou. Bez váhání jsem zamířil rovnou tam, abych se opláchl. Koupelna byla vybavena jen malou sprchou a mýdlem. Svlékl jsem se, vstoupil do sprchy a zatáhl za sebou závěs. Ne že by tu někdo měl být, ale byl to reflex. Pustil jsem vodu. Na začátku byla ledová, ale postupně se trochu ohřála. Uprostřed sprchování jsem uslyšel, jak někdo vešel do pokoje.

„Hane, kde jsi? Už to vzdáváš?" zaslechl jsem Lee Knowa, jehož hlas se nesl po místnosti.

„Musíš se připravit, za chvíli vyrážíme. A pokud za chvíli nevylezeš, půjdu si tě najít." Jeho pobavený smích zněl skrz zavřené dveře.

Zrychlil jsem tempo. Rychle jsem dokončil sprchu, omotal si ručník kolem pasu a vystoupil z koupelny. K mému překvapení tam Lee Know stále stál.

„Hm, pěkné," prohodil s podivným pohledem.

„T-ty tu pořád jsi," vydechl jsem, zaskočený jeho přítomností.

„Škoda, že máš ten ručník. Obleč se, nemáme moc času," řekl s úsměvem, ale v jeho hlase jsem slyšel něco víc. Všechny mé smysly se napnuly a po zádech mi přeběhl mráz. Rychle jsem odvrátil zrak a začal se shánět po oblečení.

„Co se tak třeseš? Jen si dělám srandu. Ale vážně, pokud se neoblékneš, už to nebude jen vtip. Máš pět minut." Ještě jednou se pousmál a odešel.

Zůstal jsem tam stát a zíral na prázdné dveře. Trvalo mi celé dvě minuty, než jsem se vzpamatoval. Začal jsem se rychle oblékat, protože Lee Know nemá rád, když se někdo opozdí. Tři minuty. Čtyři. Na poslední chvíli jsem byl konečně oblečený, i když jsem se cítil, jako bych právě uběhl maraton. Pot ze mě doslova tekl, ale neměl jsem čas to řešit. Připadal jsem si naprosto nejistý, což mě znervózňovalo. Ruka, která sahala po klice, se mi třásla. Nikdy předtím jsem se tak necítil. Konečně jsem se odhodlal a otevřel dveře.

„Šest minut. Zpozdil ses," přivítal mě Lee Know bez výčitek, ale s tónem, který dával jasně najevo, že si to později vyřídíme.

„Teď už ale musíme jít." Přistihl jsem se, jak jeho slova sotva vnímám. Místo toho jsem se soustředil na jeho nohu. Obvaz byl stále celý rudý. Přesto se ani nezmínil o bolesti. Respektoval jsem jeho sílu, ale zároveň jsem ho litoval, což mě samotného překvapilo.

Když jsem ho následoval, neměl jsem ponětí, kam mě vede. Areál byl rozsáhlý a i když mi nezavázal oči, stejně jsem se tu nevyznal. Prošli jsme několika dveřmi, než jsme se ocitli venku před černým, moderně vypadajícím autem.

„Tohle je model bojového vozu 0325, nejnovější kousek. Speciálně pro tuhle misi," pochlubil se s úsměvem.

„Vypadá skvěle," pronesl jsem upřímně, i když ve mně hlodala závist. Takový model bych si na své základně přál.

„Jo, závidíš mi, co?" usmál se na mě pobaveně.
„Nasedni. Čeká nás dlouhá cesta."

„Jdeme jen my dva?" zeptal jsem se překvapeně.

„Samozřejmě. Co jsi čekal?" odpověděl s ledovým klidem. Zjevně považoval za samozřejmé, že si vystačíme sami.

Nasedl jsem na sedadlo vedle něj. Auto bylo malé, jen pro dvě osoby. Neměl jsem možnost se mu vyhnout, ani kdybych chtěl.

„Cesta bude trvat kolem čtyř hodin, tak si klidně zdřímni."

„Čtyři hodiny?" vydechl jsem šokovaně.
„A to budeš řídit celou dobu?"

„Samozřejmě. Co sis myslel? Odpočiň si, ať mi tu misi nepokazíš."

„Myslíš, že v tomhle autě usnu?" zeptal jsem se pochybovačně.

„Jak myslíš," odpověděl s klidem, zatímco zapnul navigaci a pustil jemnou, uklidňující hudbu. Nechtěl jsem usnout, ale tahle hudba uspí snad každého.