Soulmates | minsung

Kapitola 24: Stop, Taehyun v cestě

V autě panovalo napjaté ticho. I když to měl být jen závod pro zábavu, nemohl jsem si pomoct a cítil jsem, jak mi srdce bije trochu rychleji, než by mělo. Všichni jsme věděli, že tenhle závod pro nás znamená víc, než se na první pohled zdá.

„Tak, jaký máš plán, Hane?" ozval se vedle mě Changbin s úsměvem.
„Neříkej, že jsi přišel nepřipravený."

„Nepřipravený? Prosím tě... Já jsem zrozený pro vítězství," odpověděl jsem s lehkým úšklebkem a snažil se zakrýt nervozitu.
„Stačí jen jet rovně, ne?"

Hyunjin se vzadu zasmál:
„Jen rovně? Tak to se brzy srazíš s prvním stromem."

„Neboj, mám všechno pod kontrolou," řekl jsem, ale musel jsem se přemáhat, aby mi ten hlas nezněl moc nejistě.

Pak jsme dorazili na první křižovatku a na chvíli se objevil tým Lee Knowa, který naopak zvolil jinou cestu. Na okamžik jsem zahlédl jeho pohled. Byl takový, jaký vždycky chladný a nečitelný, jako kdyby závod ani nebyl důležitý. Ale na malý okamžik mi připadalo, že jeho oči prozrazují něco jiného, skoro jako kdyby se mi snažil něco naznačit.

„Nezastavuj! Jenom se tě snaží zmást," radil mi Changbin naléhavě, když Lee Knowovo auto náhle prudce zastavilo.

„Ale... co když se něco stalo?" zaváhal jsem, neodtrhávajíc pohled od jeho auta.

„Věř mi, Hane, tohle je přesně to, co by chtěl. Pojedeme dál a vyhrajeme to," řekl Changbin rozhodně.

Na chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem nakonec sešlápl plyn a pokračovali jsme v závodě.

Jak jsme pokračovali dál, atmosféra v autě se začala měnit. Bylo to zvláštní napětí mezi tím, že jsme se snažili udržet rychlost, ale zároveň se každý z nás občas ohlédl zpátky, jako by očekával, že se Lee Know a jeho tým zničehonic objeví přímo za námi.

„Hele, Hane," začal Hyunjin zezadu,
„musíš být klidnej, nechápu proč jsi tak rozhozený? Vždyť tohle je jen závod pro zábavu."

„Já nevím... prostě mám takový divný pocit," odpověděl jsem popravdě.
„Lee Know se přece takhle jen tak nevzdává. Někdy mám pocit, že je v tom něco víc než jen závod."

„Něco víc?" Felix se ke mně otočil a zvedl obočí.
„Ty myslíš, že tohle je součást nějakého testu? Nebo že se nám snažíš něco dokázat?"

Zavrtěl jsem hlavou:
„Nevím. Ale někdy si myslím, že Lee Know přemýšlí nad věcmi způsobem, který já nikdy nepochopím."

„A ty snad chceš, aby se ti někdy otevřel?" provokoval mě Hyunjin.
„Myslel jsem, že se s ním jenom trumfujete."

„Není to tak jednoduchý..." vzdychl jsem.
„Prostě je to Lee Know. Já... no, mám o něj trochu strach, i když bych to asi nikdy nechtěl říct nahlas."

Zbytek cesty jsme jeli mlčky, dokud jsme nakonec nedorazili do cíle. S každou minutou, co ubíhala, se mi svíral žaludek čím dál víc. Lee Knowův tým tu ještě nebyl, a to mi začínalo dělat starosti.

Po dalších deseti minutách to už ani Felix nevydržel a ozval se:
„Kde jsou sakra? To se někde ztratili?"

Hyunjin si odfrkl, ale i v jeho hlase bylo slyšet znepokojení:
„Tohle už není normální. Asi bychom měli zjistit, co se děje."

Nervozita rostla, a když jsme konečně zahlédli jejich auto, bylo jasné, že něco není v pořádku. Zastavili opodál a já hned zamířil k Lee Knowovi.

„Hej, jsi v pohodě?" zeptal jsem se a pokusil se skrýt starost, která mi zněla v hlase.

Lee Know se na mě podíval a jen mlčky přikývl, ale v jeho pohledu bylo něco, co mě donutilo zůstat na místě.

„Co je to za divnou cestu kudy jste jeli?" ozval se Hyunjin.

„Něco je tu špatně," řekl Lee Know, jeho hlas byl klidný, ale v očích se mu mihl strach.
„Ztratili jsme cestu."

Přistoupil jsem k němu, ale on mávnul rukou.
„Počkej. Není to to, co si myslíš. Jde o něco víc," řekl. V jeho očích jsem viděl něco, co nebylo typické. Něco jako... strach, zmatení. A pak to přišlo.

„Zase se mi ukázal." Jeho slova mi přistála na hrudi jako těžký kámen.
„Taehyun," řekl tiše, skoro neslyšně.
„Viděl jsem ho znovu."

Mé srdce zrychlilo. Taehyun. Po všech těch dramatech. Bylo to jako hřebík, který se zabodl zpátky do všech těch nezodpovězených otázek, které se stále vynořovaly.

„Ty... myslíš, že to byla halucinace?" zeptal jsem se, ale věděl jsem, že to není to, co se skutečně stalo. V jeho očích bylo něco víc než jen strach.

„Ne," odpověděl tiše.
„Byl tam. Stál přímo před námi. Ale když jsme chtěli jít k němu, zmizel."

Všichni ostatní se k nám pomalu připojili, jejich tváře byly zmatené. Nevěděli, co se děje. Tohle byla ta věc, která mi v tu chvíli dělala největší starosti. Toto zahrávání s realitou mi už vážně leza na nervy.