Soulmates | minsung

Kapitola 6: Bezbranný v pasti

„Jste všichni připraveni?" pronesu tvrdě a přejedu pohledem po tvářích kolem mě. Někteří vypadají odhodlaně, jiní nervózně. Felix si nervózně kousne do rtu, I.N se tváří vyrovnaně, ale jeho sevřené pěsti ho prozrazují. Vím, že tahle otázka byla zbytečně, protože už dávno stojíme před jeho základnou, ale něco ve mě se uvolnilo.

Budova před námi působí mohutně a skoro až nepropustně. Tmavé stěny se tyčí do výšky a i přes moderní design na sobě nesou stopy boje, škrábance a stopy po výstřelech. Uvnitř je klid a ticho až to vypadá podezřele.

Rozdělíme se. Já, Felix a I.N směřujeme k plánům, ostatní mají na starost trezory. V budově je cítit chlad kovu a ozvěny našich kroků následují jako stín. Něco mi na tom nesedí. Celá budova je příliš prázdná, jako by nás tu někdo čekal.

„Tady doprava. Podle mapy by tu měly být minimálně dvoje stráže," šeptne I.N. Felix se na mě podívá, jeho pohled je plný otázek, ale ví, že odpověď mám já. Už dávno.

„Stráže odlákám. A vy mezitím otevřete trezor. Máte zbraně, ne?" začnu tiše, ale tvrdě. Oba kývnu, ale najednou nás přeruší ostrý, pronikavý zvuk. Alarm. Ztuhnu, otočím se kolem dokola, ale Felix i I.N jsou pryč.

Jsem tu sám. Napíná se mi každý sval, naslouchám zvukům, ale jediné, co dokážu slyšet, je moje vlastní dýchání. V uších mi hučí zvuk alarmu. Nesmím ztratit kontrolu. Trezor je kousek odsud. Musím to dokončit.

Rychlými kroky mířím k ocelovým dveřím. Kód. Zadal jsem ho, trezor cvakne a otevře se. Uvnitř jsou plány, pečlivě poskládané, přesně tam, kde měli být. Ale něco mě nutí se otočit.

„Hane," ozve se známí hlas. Mrazivý, chladně vítězoslavný. A za mnou stojí on, pistoli pevně namířenou na můj zátylek.

„Zase děláš problémy, že?" Jeho úsměv je mrazivý, sebejistý. Vypadá ale pořád stejně, jako když jsme se rozhádali.

„Co jsi čekal, že tu najdeš? Zase plán na svoje směšné pomsty?" Něco mě bodne v hrudníku. Směšné?

„Co jsi udělal s Felixem a I.N? A jak jsi věděl, že tu budu?" pronesu ostře, i když teď už mi v hrudi buší. Lee Know pozvedne obočí, jeho úsměv se rozšíří.

„Jsi předvídatelný, Hane. A... jeden z tvých mi dal tip." Dívá se na mě způsobem, který mě dovádí k šílenství. A přesto nemůžu přestat myslet na to, jak se tahle scéna měla odehrát jinak. Já jsem měl být ten, kdo drží pistol. Měl jsem vidět jeho pokoření, jeho prosby, jak se mi povoluje. Ale teď stojí přede mnou, klidný, neohrožený, jako by měl vše po kontrolou.

„Víš, že jsi roztomilý, když jsi bezradný?" Jeho hlas se mi zarývá pod kůži. Možná, že kdybych to od něj slyšel před pěti roku, byl bych i rád.

„Přemýšlel jsem, co s tebou udělám. A víš co? Tohle je mnohem lepší, než tě jen zastřelit. Pojď za mnou." Nemám na výběr, protože úplně všichni na mě míří pistolemi. Drží mě pod kontrolou, jeho pohled i slova ostrá, jako břitva. Jeho základna, je jako labyrint, chladné stěny a tmavé chodby. Zavede mě do místnosti bez oken. Uprostřed je stůl a dvě židle. Na židli mě připoutá, jeho dotek je chladný, jako by to pro něj byla rutina.

„To se mě tak bojíš, že jsi mi musel svázat ruce?" zavrčím výsměšně. Odpověď přijde až poté, co strážné odejdou.

„Měl bych se tě bát?" Posadí se naproti mně a pohodí si pistolí v ruce.

 Víš, co je zajímavý? Pořád se snažíš, pořád si hraješ, že na to máš. Ale nakonec skončíš vždycky tady." Sklopím pohled k zemi.

„Co chceš abych udělal?" Lee Knowův úsměv se roztáhne. Otočí se k talíři, na kterém leží jídlo. Je pečlivě upravený, rýže, maso, omáčka, zelenina. Přistrčí ho ke mně, ale zůstane stát vedle.

„Jez," řekne tichým, ledovým tónem. Zvednu k němu hlavu a nevěřícně koukám.

„Tohle myslíš vážně?" zavrčím v úžasu. Co si myslí?

„Jestli chceš přežít dnešní noc, tak ano." V jeho očích je stín něčeho temného, něco, co mi říká, že odpor nemá smysl. Vezme vidličku a napíchne na ni kousek masa. Přiloží ho ke mně tak blízko, že cítím vůni koření.

„Otevři pusu," přikáže. Zamrkám a na vteřinu uvažuju o tom, že odmítnu. Jenže jeho ruke s vidličkou je neoblomná a druhá stále drží pistol. Neochotně otevřu ústa. Položí mi jídlo na jazyk a já musím polknout, zatímco se jeho úsměv zase roztahuje ještě víc.

„Vidíš? Spolupracuješ. A jde nám to krásně," řekne klidně a odstoupí. Kdybych mohl tak bych mu už určitě jednu vrazil.

„Myslíš si, že tohle na mě zabere?" procedím mezi zuby.

„To už je na tobě. Ale pokud ne, mám další způsoby, jak tě naučit chovat se slušně." Položí pistol na stůl, ale jeho pohled mi dává jasně najevo, že se k ní dostane rychleji, než já stihnu cokoliv udělat.

V místnosti zavládne tíživé ticho. Zíráme na sebe, zatímco se mi v hlavě kříží otázky. Co udělal s Felixem a I.N a jak tohle skončí.