Zase jsem se probudil s oroseným čelem, jako každé ráno poslední tři roky od té události. Na hodinkách bylo přesně sedm hodin ráno a já věděl, že musím vstát a začít fungovat. Cestou do koupelny jsem nohou pohladil Bonifáce a popřál mu dobré ráno jako každý den; on mi to oplatil předením a kousnutím do kotníku. Pohled do zrcadla je každodenní dávkou sebe nenávisti v hmatatelné formě. Moje oči byly menší než obvykle, jizvy na zápěstí oteklejší a zuby bolestivější.
Opláchl jsem si obličej a vzal starý, sešlý ručník, abych se s ním otřel. Vlasy jsem se snažil upravit tak, aby můj odpudivý obličej co nejvíce zakrývaly. V pokoji jsem pod hromádkami oblečení našel nějaké, které se ještě dalo nosit, a rychle se do něj navlékl. Před odchodem jsem dal Bonifácovi granule, sebral batoh a vyrazil do školy.
V sedm čtyřicet jsem měl sraz s Jablíčkem, mým nejlepším kamarádem. Byl to nejlepší člověk pod sluncem - měl pár kilo navíc a při chůzi se jakoby kutálel. Inteligence mu ale nechyběla. Byl mnohem chytřejší než já a ve škole si vedl dobře, což je jeden z důvodů, proč si ho držím blízko sebe.
„Tak co? Učil ses na test z němčiny?"
„Test z němčiny?!"
„Zase z toho budeš mít kouli. Nechápu, že ti to nevadí."
„Jablíčko, radši bys mi měl dát cigaretu," řekl jsem mrzutě, mezitím co jsem foukal na ruce teplý vzduch a přemýšlel o teplejším počasí.
S Jablíčkem jsme kouřili Lmka a koukali na blížící se budovu školy. Ve škole jsme rychle doběhli (Jablíčko šel spíše rychlejší chůzí) do nejvyššího patra, našli třídu a sedli si do lavic.
První hodina byla fajn - matematika s paní učitelkou Podkopeckou, mladou učitelkou s velkým poprsím, kterou jsem obdivoval.
Druhá hodina už tak fajn nebyla. Němčinář s ponurým výrazem ve tváři nám rozdal testy a já nerozuměl ani jedné otázce. Prosebné pohledy, které jsem směřoval k Jablíčkovi, byly zbytečné, protože seděl ve vzdálené lavici a pomoc mi nemohl poskytnout.
Dalších osm hodin se táhlo stejně pomalu jako ta hodina z němčiny. Snažil jsem se přemýšlet a dávat pozor, ale nešlo to. Neustále jsem myslel na ten den a snažil se vzpomenout, co se stalo, ale marně.
Na obědě jsme s Jablíčkem seděli u okna a koukali na sněhové vločky. Jedna za druhou pořádaly závody, kde na konci vždy zemřely. Jak poetické.
Před školou jsme se s mým kamarádem rozloučili a mě čekala cesta domů. Nesnášel jsem to. Věděl jsem, že doma na mě nikdo nečeká, že budu zase sám. Zas budu v chladném bytě pouze s Bonifácem, který se o mě nezajímá.
Doma byla tma, všechno spalo. Tmavě modré nebe odráželo tmavé stíny do všech pokojů a činilo byt ještě ponurejší než obvykle. Mé kroky vedly do koupelny, kde jsem vlezl do vany a koukal na strop plný plísně. Kratochvíli jsem si krátil myšlením na paní Podkopeckou.
Když jsem konečně vylezl z té chladné vody, usušil jsem se a počítal své jizvy, které nemizely, i když jsem si přál, aby už tam nebyly.
S bolavými nohami jsem se hodil do postele, která páchla jako kočičí moč, a začal psát Zvonilce. Po dlouhém čekání a jejím ignorování jsem na chvíli zavřel oči.
ČTEŠ
Osmička
General Fiction,,Osmička" je příběh o přátelství, ztrátě, síle lásky a odvaze znovu se nadechnout, když vás život táhne ke dnu. Tato kniha přináší nejen napětí a emoce, ale také naději, že i v nejtemnějších chvílích může člověk najít světlo - stačí mít odvahu ho p...
