Osmička

5°

Potichu jsem vzdychl a souhlasil.
„Děkuju, vážně."
„Ale prosím tě, nemusíš děkovat."
Chvíli jsme tam tiše stáli, přešlapovali na místě.
„Platí ještě tvoje nabídka doprovodu domů?"
Zarazil jsem se, ale pak se usmál. Zahřálo mě to. Její slova mě vnitřně zahřála, i přes všechno, co se stalo.
„Jasně, že platí."
Po pár minutách chůze jsem se jí zeptal:
„Co tady vlastně děláš? Byla jsi taky u Zvonilky? Vůbec jsem si tě tam nevšiml."
„U Zvonilky?"
„Jo, promiň, myslím tu černovlasou holku, pořádala u sebe doma nějakou akci."
„Ne, já tam nebyla. Původně jsem měla přespat u kamarádky, ale uvědomila jsem si, že doma mi bude asi líp," řekla a trochu posmutněla.
„Stalo se tam něco?"
„Ne, není to nic podstatného. A ty jsi teda byl u té Zvonilky? Proč jsi odešel?"
Chtěl jsem jí říct pravdu, ale co by na to asi řekla? To, co jsem udělal, nemá žádné správné vysvětlení.
„Nemohl jsem usnout, bylo tam moc lidí."
„Aha, dobře. Chápu, že o tom nechceš mluvit."
„Hej, já neřekl, že o tom nechci mluvit, řekl jsem ti pravdu."
„Nemusíš mi nic vysvětlovat, já to chápu."
Drcla do mě pěstí a zasmála se. Trochu jsem se zakymácel, možná kvůli alkoholu, ale ustál jsem to. Jak trapné by bylo, kdybych doopravdy spadl?

Když si zapalovala cigaretu, viděl jsem, jak se třese zimou. Nabídl jsem jí svou koženou bundu. I přes její odpor si ji nakonec vzala a myslím, že se hned cítila líp.
„Dokonce ti sluší víc než mně."
„Děkuju, ale to jsi vážně nemusel, zvládla bych to."
„Neblázni, mně zahřívá alkohol."
Po pár minutách chůze jsem uviděl zaparkovaný červený fiat na příjezdové cestě k rodinnému domu. Náhle mi bylo chladno. Nechtěl jsem se s ní loučit. Chtěl jsem s ní strávit celou noc. Kdy jindy budu mít zase příležitost být s ní? Až odejde, vrátí se ty myšlenky.

„Děkuju, že jsi mě doprovodil až sem, a taky za tu bundu. Opravdu si toho vážím."
„To je v pořádku. Uvidíme se ještě někdy?"
„Moc ráda, hezky se s tebou povídá," řekla a objala mě. Pomalu jsem zvedl ruce do úrovně jejího pasu a pevně ji objal. Vůně jejích vlasů, ten dotek... Zamiloval jsem se. Její blízkost jsem cítil i přes vrstvy oblečení, pálila. Pálila jako lávové kameny, jako oheň. Přál jsem si tak zůstat navždy. Ale nic netrvá věčně.
I když jsme už stáli zády k sobě, cítil jsem, jak mě pozoruje, její pohled na temeni mé hlavy.

Doma jsem sebou hodil na postel. Konečně doma. Jenže ten prázdný pocit se zase dostavil. I když jsem byl k smrti unavený, nedokázal jsem usnout. Jablíčkova slova studila jako led. Měl pravdu. „Co to s tebou sakra je?" Ach, Jablíčko, kéž bych to věděl.
Všechno, na co sáhnu, jenom zničím. Všechno, o co jsem se kdy snažil, shořelo na popel. Všechno, co dělám, jenom ubližuje ostatním!
Vstal jsem z postele a začal křičet, proklínat se. Chodil jsem v kruhu, kopal do všeho, co mi přišlo pod nohy. Házel jsem věci na zeď s nadějí, že můj vztek zmizí.
Přiběhl jsem do kuchyně a vší silou zatáhl za každý šuplík na kuchyňské lince. Hledal jsem nůž. Nůž, který bude dostatečně velký a ostrý, aby mohl probodnout moje srdce, jako když bezvýznamné jablko padá ze stromu. Nůž, který by mohl projet mým krkem jako po másle. Takový nůž jsem hledal.
Studená ocel mě chladila na krku, celý jsem se třásl. Chtěl jsem to udělat.
„Nedělej to."
„Proč bych to neměl dělat? Co mě tady na světě čeká?!"
„Prosím."
„Zmiz! Zmizni... z mojí hlavy...!"

Sesypal jsem se k zemi a začal bolestně plakat. Stočený do klubíčka jsem dusil všechny vzlyky.

Ležel jsem na chladné podlaze, ruce sevřené kolem kolen, jako bych se snažil držet pohromadě to, co už dávno ztratilo tvar. Slzy mi stékaly po tváři a každý vzlyk se zařezával do mého nitra jako nůž, který jsem si ještě před chvílí přiložil ke krku. Hlava mi třeštila a v uších stále zněl ten tichý, neodbytný hlas.

„Prosím, nedělej to."

Chtěl jsem ho vypudit z hlavy, zapomenout na něj. Ale nešlo to. Ten hlas tam byl, neúnavný, jako by se mě odmítal vzdát. Zavřel jsem oči, ale obrazy mého selhání se mi dál promítaly za víčky – tváře lidí, kterým jsem ublížil, věci, které jsem zničil. Cítil jsem, jak se všechno stahuje kolem mě, jako by mě svět pohlcoval do temnoty.

Chlad oceli na krku mi připomněl, co jsem chtěl udělat. Co jsem měl udělat. Vše by bylo rychlé, konečné. Ale ten hlas... zněl naléhavěji než cokoli, co jsem kdy slyšel. Nebyl to jen strach. Bylo v něm něco víc, něco, co mě přimělo zaváhat.

„Co když je přece jen něco..."

Myšlenka se mihla jako slabý paprsek světla pronikající prasklinou v husté tmě. Ne, nezasloužil jsem si naději. Nezasloužil jsem si ani pomyslet na něco lepšího. Ale co když...

Ruce se mi třásly, když jsem nůž odhodil na podlahu. S tupým klapnutím dopadl vedle mě, zvuk, který rezonoval místností a prořezával ticho stejně, jako prořezával mé nitro. Zůstal jsem ležet, lapený mezi vztekem, zmatkem a nesnesitelnou únavou, která mě drtila. Nevím, jak dlouho jsem tam byl – hodiny, nebo snad jen minuty?

Náhle jsem zaslechl kroky. Jemné, tiché, přesto zřetelné. Zvedl jsem hlavu a s námahou otevřel oči.

„Kdo jsi?" zachraptěl jsem. Hlas mi zněl cize, zlomeně. Neměl tu nikdo být.

„To přece víš," odpověděl tichý hlas. Teď už jsem si byl jistý, že to nebyl jen přelud v mé hlavě. Nebyl daleko, stál přímo přede mnou. Nejasná postava zahalená do stínu. Má představa, výplod rozbité mysli? Nebo něco víc?

Postava se ke mně sklonila. „Nejsi sám," zašeptala.

Zíral jsem na ni s napůl otevřenou pusou. Hrdlo se mi sevřelo, slova se mi zadrhávala. Ale něco uvnitř mě se změnilo. Tíha na mých ramenou trochu polevila, dusivý pocit, který mě táhl dolů, začal pomalu mizet. A poprvé po dlouhé době jsem pocítil náznak něčeho, co bych nazval... nadějí.

Postava přede mnou zůstávala nejasná, jako stín, který se odmítal zhmotnit. Ale její přítomnost byla hmatatelná. Nebyl jsem si jistý, jestli mám strach, nebo jestli mě její blízkost uklidňuje.

„Nejsi sám," zopakovala tišeji, jako by se obávala, že hlasitější slova by mě mohla zlomit.

Chtěl jsem něco říct, ale slova mi uvázla v krku. Co bych vůbec měl říct? Všechno bylo špatně, celý můj život se zdál jako chyba. Ale když jsem na ni zíral, něco uvnitř mě se začalo měnit. Malý, téměř nepostřehnutelný závan tepla.

„Proč jsi tady?" zeptal jsem se nakonec, hlas se mi třásl vyčerpáním a pochybnostmi.

Postava zůstala chvíli tichá, jako by vážila svou odpověď. „Protože jsem součástí tebe," promluvila nakonec. „Jsem ten kousek, který jsi pohřbil pod hromadou bolesti a vzteku. Ale pořád tu jsem. Nezmizela jsem."

Zavrtěl jsem hlavou, nevěřícný. „Ale já všechno zničím. Všechno, čeho se dotknu, se rozpadne. Proč by to s tebou mělo být jinak?"

Postava chvíli přemýšlela. „Nejsem věc, která se dá zničit. Jsem tvoje vůle žít, tvoje touha po něčem lepším. Možná je malá, možná je skrytá, ale pořád tady je."

V hrudi mi vyrostla známá bolest, kterou jsem tak dlouho ignoroval. Její slova rezonovala hluboko uvnitř mě, i když jsem tomu nechtěl věřit. Touha po něčem lepším? Byla to naděje, která mě kdysi poháněla, ale teď... mohla být ještě někde ve mně?

„Co když už to nedokážu?" zašeptal jsem. „Co když už nemám sílu?"

„Sílu máme všichni," odpověděla postava klidně. „Není to o tom, že jsi slabý. Jen jsi zapomněl, co to znamená bojovat. A nemusíš bojovat sám."

Další ráno jsem se probudil stále na tom stejném místě. Bolest mi prostupovala celým tělem, tvrdá a chladná zem mě drtila. Sykl jsem při pokusu vstát, svaly ztuhlé a bolavé.

Když jsem si připravoval čaj, vytáhl jsem z kapsy telefon. Vytáčel jsem Zvonilčino číslo znovu a znovu. Nic. Ani zpráva, ani odpověď.

Jablíčkovi jsem poslal třicet zpráv. Ani jedna nebyla zobrazena.

Co mám dělat dál? Měl bych čekat do pondělí a zkusit si s nimi promluvit? Nebo bych do školy vůbec neměl chodit? Vždyť ještě včera jsem byl schizofrenik, který vidí stíny v bytě.

Byl jsem na dně.