Osmička

11°

„Vypadáš jako někdo, kdo čte Kafku," pousmála se, když zrovna z knihovny vytahovala jednu z mých oblíbených knih, Dopis otci od Franze Kafky.

„Měl bych to brát jako kompliment?" zeptal jsem se s mírnou ironií.

„Určitě ano, i když já jsem spíš na Tolstojeviče," odpověděla s úsměvem.

„Ohh... Ruská literatura, jak nečekané pro dívku, která vypadá jako ty," řekl jsem s hranou vážností.

Zasmála se a naklonila hlavu. „A jak podle tebe vypadá dívka, která čte Tolstoje nebo Dostojevského?"

Zaváhal jsem, přemýšlel, jestli to říct na rovinu, nebo ji ještě chvíli provokovat.

„Možná jako někdo, kdo si nosí v hlavě tajemství. Jako někdo, kdo umí být tragický i zasněný zároveň."

Znovu se pousmála, tentokrát trochu tajemněji.
„A možná právě proto máš ty rád Kafku – protože všechno bereš vážně, ale s lehkostí někoho, kdo ví, že to stejně nikdy nepochopí."

Usmál jsem se a ztišil hlas. „Možná máš pravdu. Možná si jen oba přehráváme různé příběhy v hlavě a doufáme, že nás někdo pochopí."

Chvíli jsme na sebe hleděli, každý ponořený do svých myšlenek, než přerušila ticho. „Tak co, půjčíš mi toho Kafku? Nebo se bojíš, že mě přivede k zoufalství?"

Pokrčil jsem rameny. „Jen pod podmínkou, že mi za to doporučíš něco svého od Tolstoje. Myslím, že mi taky nějaká tragédie neuškodí."

Zasmála se a položila Dopis otci na stůl mezi nás.
„Tak dobře, něco ti doporučím," přikývla. „Ale slib mi, že dočteš až do konce. Tolstoj umí s člověkem pěkně zatočit."

„Beru to jako výzvu," odpověděl jsem.

Poté se dívka shýbla ke svému batohu položenému vedle křesla. Byl to nádherný kousek, a když ho zvedla, můj pohled na něj spočinul o trochu déle, než bych si chtěl přiznat.

Ten batoh měl sytě hnědou barvu, zhruba jako tmavá čokoláda, a na
některých místech už byla kůže viditelně ošoupaná – tam, kde se látka roky třela o její rameno nebo bok. Na povrchu se leskla lehce popraskaná místa, která svědčila o tom, že ten batoh už ledacos zažil. Kolem okrajů záhybů a u popruhů byly drobné prasklinky, jako by kůže zrála s každým rokem, podobně jako stará kniha nebo vzácný deník.
Ozdobné prošívání na víku mělo na některých místech už trochu uvolněné nitky, ale tím spíš ten batoh působil osobitě – jako něco, co k ní prostě patřilo.

Kolem zapínání měla přivěšený drobný přívěsek s vílou z Winx. Ten barevný kontrast mezi lehce dětinskou postavičkou a tím starým, unaveným batohem byl zvláštní, až trochu okouzlující. Jako by ukazoval na dvě stránky její osobnosti, něco hravého a zároveň hlubokého. Přívěsek byl maličký, jeho barvy byly už lehce vybledlé, ale zářivá růžová křídla víly si stále zachovávala svůj třpyt, který se zaleskl pokaždé, když přívěsek při pohybu zavadil o kovové zapínání batohu.

Z batohu vytáhla tlustý svazek Vojny a míru a podívala se na mě s rošťáckým úsměvem.
„Přemýšlela jsem, že ti doporučím něco kratšího," řekla s předstíranou vážností. „Ale když už chceš od Tolstoje něco pořádného..."

„Oceňuji to," přikývl jsem a vzal si od ní knihu.
Byla těžká, jako by v ní vážně ležela nějaká dávná moudrost.
„Nedělá ti problém se takovou bichlí tahat?" zeptal jsem se se zájmem a koukl zpátky na její opotřebovaný batoh.

„Kdepak," odvětila s úsměvem a poklepala na batoh, jako by byl starý přítel.
„Tohle je se mnou už dlouho. Občas mám pocit, že má svá vlastní tajemství."

„Moc bych se tomu nedivil," pousmál jsem se a podíval se na Vojnu a mír ve svých rukou. „Až se do ní ponořím, možná objevím i něco co o sobě zatím ani nevím."

Rozesmála se a odložila batoh zpátky na podlahu. Ten s tlumeným, starým zvukem dopadl vedle jejího křesla, přívěsek s vílou se mírně rozhoupal a zamával nám svou třpytivou růžovou barvou.

„Přiznám se, že mi bude trochu chybět," řekla tiše. „Četla jsem to tak často, že znám každou stránku nazpaměť."

„Neboj," podíval jsem se na ni a v očích mi zajiskřilo. „Vrátím ti ji, až si taky zapíšu pár poznámek. Možná ti tam nechám nějakou myšlenku na oplátku."

Usmála se, trochu nejistě, jako kdyby ji najednou přepadl nějaký zvláštní pocit. „To by se mi líbilo," přiznala nakonec.

Oba jsme mlčeli, snad ztraceni ve vzájemném pochopení, které nevyžadovalo slova. Pak jsem nečekaně promluvil.

„Víš, někdy mám pocit, že se příběhy skrývají i v lidech kolem nás. Jen čekají, až je někdo objeví, tak jako si teď půjčujeme tyhle knihy."

Pohlédla na mě s tím zvláštním pohledem, který jsem u ní viděl už několikrát, když váhala, jestli má odpovědět upřímně nebo zůstat ve své obvyklé roli záhadné čtenářky ruských klasiků.

„Možná máš pravdu," přikývla nakonec. „Možná proto tak ráda čtu – hledám příběhy, které mě dovedou k lidem a i k sobě samotné."

Dívka se na chvíli zadívala na knihu v rukách a pak se pousmála.
„Takže, co myslíš, zvládneš se prokousat celou Vojnou a mírem? Nebo mám připravit takovou tu kartičku, co si dáš mezi stránky, aby to aspoň vypadalo, že čteš?"

„Kartičku? Prosím tě, já už to mám promyšlené," odpověděl jsem dramaticky. „Zítra vytáhnu tu knihu na veřejnosti, ve škole, někde, kde se budou všichni dívat. Abych vypadal chytře a zamyšleně, víš jak. Hlavně ať všichni vidí, že tohle zvládám."

„Jasně," přikývla, v očích jí jiskřilo.
„Jen ti radím, až budeš dělat, že čteš, dívej se občas na stránku, kde jsou aspoň nějaká slova, ne jen prázdná poznámka."

„Beru na vědomí," zazubil jsem se.
„A ty? Jak to máš s Kafkou? Není to trochu ponuré na někoho, kdo má na batohu vílu?"

Zasmála se a pohladila přívěsek na svém batohu. „Víly a existenciální krize k sobě náhodou skvěle pasují. Když mi bude Kafka připadat moc depresivní, nechám si poradit od Winx."

„Jsem si jistý, že Kafkovi by se to líbilo. Určitě by si tu vílu taky pověsil na batoh," odvětil jsem se smíchem.

Pobaveně protočila oči.

Na tenhle absurdní obraz jsme se oba rozesmáli. Když se jí úsměv na tváři uklidnil, si uhladila vlasy a pomalu si začala uklízet věci zpátky do batohu, pečlivě sklopila víko a přitáhla k sobě popruhy, až se přívěsek s vílou znovu lehce zhoupl. Díval jsem se na její výraz, ve kterém se zračil klid a snad i něco jako radost, že na chvíli našla místo, kde může být sama sebou.

„Tak... asi bych už měla jít," řekla po chvíli trochu neochotně.

„To chápu," přikývl jsem, „ale slib mi, že příští schůzku, knihy probereme důkladně."

„Máš mé čestné slovo," usmála se a pomalu se zvedla.

„Tak čestné, jak to může být s přívěskem Winx víly na batohu," dodal jsem, ale uvnitř mě lehce zamrzelo, že už jde.

Zasmála se a naznačila mi drobnou poklonu, jako by to byla odpověď na mou výtku.
„Zatím čti a cvič svou vážnou tvář, bude se ti při Tolstojovi hodit."

„Jen si dávej pozor, ať se z Kafky nestane tvoje noční můra," oplatil jsem jí s úsměvem, a pak jsme se rozloučili.

Ve vzduchu po ní zůstala vůně starého papíru a nádech něčeho, co ještě nebylo ani zdaleka dočtené.