Osmička

8°

Ráno mi do očí svítily sluneční paprsky, ještě silnější než obvykle, kvůli odrazu světla z čistě bílého sněhu, který právě napadl.
Bylo půl jedenácté, nemohl jsem tomu uvěřit. Ani jedna noční můra, žádné od potu promočené tričko, prostě normální zdravý lidský spánek.
Sice bylo pondělí a já už pár hodin meškal školu, ale to mi vůbec nevadilo. Bez Jablíčka bych tam byl beztak ztracený.

Pár minut jsem ještě polehával, ale to hrozné mňoukání se nedalo ignorovat.
„Už jdu, Bonifáci, dám ti jídlo, vydrž, Ježíši," řekl jsem.
„Mňau!" odpověděl.
Občas ho mám vážně plné zuby.

Zatímco Bonifác v klidu papal, já si uvařil kafe a zapálil cigaretu. Venku bylo krásně bílo, na některých místech možná spíš hnědo, ale i tak. Na střechách byl sníh opravdu bílý a zářivý.

Po ranní rutině, kdy jsem posnídal a naplnil svůj šálek silným kafem, jsem se vrátil zpátky na gauč.
Všechny zvuky se zdály být tlumené – šumění televize, škrábání Bonifáce o podlahu a jemné tikání hodin na stěně. Byt byl útulný, ale zároveň prázdný, a já se snažil potlačit pocit osamělosti, který mě začal svírat.

Zaslechl jsem, jak se venku ozývá smích dětí, které si užívají zimní radovánky, a najednou jsem pocítil neklid.
Na chvíli jsem zavřel oči a přemýšlel o tom, jaké by to bylo mít tak bezstarostný život. Bez starostí, bez povinností – jen se bavit a užívat si každou chvíli. Ale ten pocit se brzy rozplynul a nahradil ho těžký nádech reality.
Podíval jsem se na svůj mobil, ale na obrazovce bylo jen prázdno.

Položil jsem mobil stranou a dál věnoval pozornost televizi. Uběhlo pár hodin a já byl stále na stejném místě, se stejným prázdným pocitem uvnitř, když vtom někdo zaklepal na dveře.

„Rodiče!" napadlo mě hned. Klepání na dveře bylo stále hlasitější, ale já dál hrál mrtvého brouka, až do chvíle, kdy jsem uslyšel slabý pláč, který vycházel z chodby.
Nezněl jako máma a už vůbec ne jako táta. Zněl jako...

„Zvonilko! Co se děje? Co tady děláš? Jsi v pořádku?!" vyhrkl jsem, když jsem uviděl bezbrannou, plačící vílu, které se řasenka roztékala po tváři a dělala z ní pandu.

„Potřebuju pomoct, musíš mi pomoct," vzlykala. Ukázal jsem jí, ať vejde dovnitř.

„Pomůžu ti, ale musíš mi říct, co se stalo."

Zvonilka se usadila na gauči, hlavu schovanou v dlaních. Chtěl jsem přijít s nějakým rychlým řešením, ale nejdřív jsem potřeboval víc informací.

„Jablíčko... mám o něj strach. Už tři dny jsem ho neviděla. Jako by se po něm slehla zem."

„Proč jsi mi to neřekla dřív?" zeptal jsem se, i když mi v hlavě vířilo tolik otázek, že jsem nevěděl, kde začít.

„Nevím! Myslela jsem, že si jenom potřebuje odpočinout, trochu prostoru. Ale když jsem dneska šla k němu domů, jeho rodiče řekli, že je u tebe. Když jsem na chodbě neviděla žádné boty, došlo mi, že tu není," vychrlila zoufale.

Její slova na mě dopadala jedno po druhém a já se začínal ztrácet.

„To bude dobré, najdeme ho. Určitě je někde u svých kamarádů z knihovny. Kam jinam by šel?" snažil jsem se ji uklidnit.

„Máš pravdu. Hlavně zachovat chladnou hlavu."

„Přesně tak," přikývl jsem, i když jsem si tím sám nebyl úplně jistý.

Ihned jsme se Zvonilkou vyrazili z bytu. Nervozita mě zcela ovládala, ale věděl jsem, že musíme jednat. Zvonilka kráčela vedle mě, a i když se snažila být silná, její úzkost byla takřka hmatatelná.