Osmička

6°

Když jsem držel v ruce ten telefon a sledoval prázdný displej, cítil jsem, jak se mi svět rozpadá pod rukama. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že všechno kolem mě je špatně – moje myšlenky, moje činy, můj život. Včera jsem stál na hraně, připravený skončit se vším, a teď jsem tu znovu, bez odpovědí, bez smyslu.

Možná to nebylo správné. Možná jsem měl něco udělat jinak, měl jsem jít jinou cestou. Ale jakou? Jak mám vědět, co je správné, když všechny moje pokusy jen vedly ke zklamání?

Nakonec jsem telefon odhodil a zůstal jsem sedět v kuchyni. Očima jsem přejížděl po stole, na kterém ležely stopy mého hněvu – převrácený hrnek, rozbitá sklenice, šuplíky napůl vysunuté. Všechno kolem mě bylo rozbité, přesně jako já.

Snažil jsem se zhluboka nadechnout, ale něco mě dusilo. Ten hlas z minulé noci, ten slabý paprsek světla, který se mě snažil udržet při životě, jako by se ztrácel. Potřeboval jsem... potřeboval jsem něco. Nějaký důvod. Něco, co by mě vytáhlo z tohohle prázdna.

A pak zazvonil telefon.

Srdce mi poskočilo a já po něm okamžitě sáhl. Byla to ona. Ne Zvonilka, ne Jablíčko, ale ona – dívka, kterou jsem včera doprovodil domů. Tajemná dívka. Cítil jsem, jak mi buší srdce, jak se mi třesou ruce, když jsem hovor přijal.

„Ahoj," řekla tiše, jako by se bála, že mě ruší. „Jsi v pořádku?"

Byla to ta prostá otázka, která mi zlomila dech. Nevěděl jsem, jak odpovědět. Nebyl jsem v pořádku, ale ani jsem nebyl tam, kde jsem byl včera. Měl jsem teď nějakou možnost, nějaký výběr, i když malý.

„Jsem... jo, jsem tady," zamumlal jsem. „A co ty?"

Chvíli bylo ticho, ale cítil jsem, jak se na druhém konci linky pousmála.

„Jsem taky tady," odpověděla jemně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Její hlas mi připadal jako kotva, která mě držela nad vodou, i když jsem se pořád topil ve vlastní hlavě.

„Myslela jsem na tebe," pokračovala. „Nevím, proč, ale něco mi říkalo, že bych se měla ozvat."

Opřel jsem se o opěradlo židle a zavřel oči. Ten krátký rozhovor mě zvláštně uklidňoval, i když jsem tomu nerozuměl. Proč by jí na mně mělo záležet? Vždyť jsme spolu sotva promluvili. A přesto její hlas, její slova... mě to táhlo zpátky, pryč od té temnoty.

„Díky, že jsi zavolala," řekl jsem tiše. „Potřeboval jsem to víc, než jsem si myslel."

Na druhém konci bylo chvíli ticho, než znovu promluvila: „Víš, jestli chceš, můžeme se vidět. Jen tak na chvíli, na kafe, procházku."

Její nabídka mě zaskočila. Nevěděl jsem, co říct. Dřív bych takovou možnost možná hned odmítl – co by se mnou vůbec dělala? Ale teď... možná by to byl krok někam, pryč od toho všeho. Neměl jsem co ztratit.

„Jo," vydechl jsem nakonec. „To by bylo fajn."

„Skvěle," odpověděla s nadšením, které mě na okamžik rozesmálo. „Tak třeba za hodinu u parku?"

„Za hodinu," potvrdil jsem a položil telefon.

Seděl jsem tam ještě několik minut, než jsem si uvědomil, že mám něco, co jsem už dlouho neměl – plán. Něco, co mě čeká. Byla to malá věc, jen setkání, ale bylo to víc než nic. Najednou jsem měl důvod vstát, obléknout se a jít ven. A to mi připadalo jako první krok k něčemu většímu.

Za necelou hodinu jsem se už blížil k parku. Hlavou se mi honily myšlenky na to, co se asi stane, co řeknu, jak se zachovám. Možná jsem byl nervóznější, než jsem si chtěl přiznat. Když jsem ji zahlédl, jak sedí na lavičce pod stromem a houpá nohama, na chvilku mě zaplavil klid. Usmívala se na mě, a ten úsměv měl zvláštní schopnost rozbít část mé tíhy.