Osmička

4°

**Ahoj, dneska mám volno. Nechceš se stavit?**

Zavibrovalo mi něco v kapse právě, když jsem usínal na posteli. Samozřejmě to byla Zvonilka. Mělo mě hned napadnout, že nepozvala Jablíčka k sobě domů — jen tak, samotného.

S unavenýma očima jsem zíral na zprávu na mobilu a přemýšlel, co bych měl odepsat. Můžu napsat, že přijdu, ale to by znamenalo pokračovat v už tak hektickém dni. Nebo můžu napsat, že nepřijdu, a zklamu Zvonilku. Zároveň bych tak potvrdil Jablíčkovu teorii, že se uzavírám do sebe.

   **Za hodinku budu u tebe.**

**OK. Budu se těšit :)**

Odložil jsem mobil na kraj postele a chytil se oběma rukama za spánky. „Proč ti tak moc záleží na druhých, ty hlupáku," proklínal jsem se v duchu.

Mezitím, než jsem se upravil, venku zmizelo světlo a déšť začal bubnovat do střechy a parapetu. Bylo hrozné počasí a mě čekala dlouhá cesta vydýchaným autobusem. Ještě naposledy jsem svůj vzhled zkontroloval v zrcadle a vyrazil do toho krutého a nenávisti plného světa.

Stál jsem před Zvonilčiným domem a co nejpomaleji kouřil cigaretu. A až když dohořela, zavolal jsem ji a řekl, že jsem na místě.

„Ahoj! Pojď rychle dovnitř, takhle tu zmrzneš na kost, blázne!"
„Ahoj, Zvonilko. Kolik lidí už je uvnitř?"
„Jen pár, nemusíš se bát."
„A Jablíčko už dorazil?"
„Ten tu byl jako první" zasmála se.

„Jak jen „pár" lidí?!„ vykřikl jsem na Zvonilku, když jsem viděl její "malý" byt přecpaný "velkými" lidmi.
„No tak, je tu jenom patnáct lidí, ani ne. Nebuď tak úzkoprsý."

Protočil jsem oči v sloup a nejistě jsem procházel chodbou, moje oči hledaly Jablíčka, protože jemu jedinému jsem důvěřoval. Když jsem ho po chvíli spatřil sedět v křesle v obýváku, ulevilo se mi.

„Jsem tak rád, že tě vidím, Jablíčko, vážně."
„Jé, ahoj. Tebe bych tu vážně nečekal. Jsem rád, že jsi přišel."
„Já moc rád nejsem" řekl jsem a snažil se tomu dát vtipný nádech.

Jablíčko se možná snažil vypadat šťastně a uvolněně, ale bylo jasné, že tomu tak není. Byl zklamaný. Jeho očekávání o dnešní noci byla úplně jiná než realita. Silou do sebe házel panáky vodky, jen aby setřásl ten pocit zklamání. Bylo mi ho líto, ale na druhou stranu jsem ho v tu chvíli nenáviděl. Hlavně proto, že se na mě vykašlal.

Mezitím co pil, já zaujal jeho místo v křesle a tupě zíral do hnědočerveného koberce pod sebou.

„Chodíme spolu na anglinu, viď?" zeptala se zničehonic dívka se světlými vlasy, které jí spadaly až pod zadek.
„Jo, je to možný" odpověděl jsem
„Jo, říkala jsem si, že tě odněkud znám" pokračovala, než vůbec stihla větu dokončit, už seděla na mém klíně. Trocha zvláštní tekutiny z její skleničky mi stékala po tričku.
„Promiň" zadívala se mi do očí a snažila se situaci odlehčit svou ledabylou krásou.

Já se jen napřímil a hluboce vydechl. Můj pohled stále směřoval někam do neznáma. Po pár minutách to se mnou vzdala a přilepila se na dalšího muže v dohledu.

Jedním okem jsem zahlédl Jablíčka, jak sedí na židli u jídelního stolu, celý bledý se snažil udržet všechno co vypil ještě chvíli v žaludku. V ten moment mě z pozorování vyrušila Zvonilka s dvěma skleničkami stejného pití, jaké měla dívka předtím.

„Na" řekla a podala mi jednu ze skleniček.
„Nechci tě zklamat, Zvonilko, ale dneska vážně pít nebudu."
„Ale no tak, je pátek, musíš si trochu začít užívat!"
S poraženým výrazem jsem se na ni podíval a ťukl si skleničkou o tu její.
„Na zdraví."
„Na zdraví!"

Po první skleničce následovala druhá, po druhé třetí a po třetí čtvrtá. Než jsem si to uvědomil, byl jsem opilý. Vážně dost opilý. Mému stavu nepomohlo ani pár gramů "marušky".

Nekontrolovaně jsem se potuloval z pokoje do pokoje a hledal místo, kde bych mohl v klidu relaxovat a neudělat něco, čeho bych litoval. Polovina lidí už odešla a ta druhá si po půlnoci našla pohodlné místečko na spaní. Moje hledání bylo zmařeno ve chvíli, kdy jsem spatřil Jablíčka ležet u záchodové mísy.

„Jablíčko, haló, Jablíčko! Prober se! Jsi v pořádku?"
„Cože?"
„Musíš vstát! Pojď, odnesu tě do obýváku na sedačku."
„Nech mě být, mně je tady dobře"
„Prosím, Jablíčko, nemůžu tě tu nechat ležet ve vlastních zvratkách!"

S velkou námahou jsem ho zvedl a odtáhl do obýváku. Když jsem ho konečně hodil na sedačku, narovnal si záda a snažil se zastavit motání hlavy.

„Hej" ozval se Jablíčko. „Přinesl bys mi deku a sklenici studené vody?"
„Jasný, kamaráde, hned jsem zpátky" odpověděl jsem

Přešlapoval jsem u dřezu v kuchyni, zatímco se nádoba plnila studenou vodou. Alkohol mi šimral mozek a cítil jsem se nečekaně šťastný. Najednou jsem v hlavě neměl nic, ani náznak myšlenky. Prostě jsem jen existoval a užíval si ten okamžik.

„Na, tady máš tu vodu, ještě ti skočím pro deku," řekl jsem. 
„Mhm...," odpověděl a napil se.

V obýváku jsem žádnou deku neviděl, možná jen koberec na stěně. V kuchyni už vůbec nic, a na záchod jsem radši ani nešel. Haleluja! Znělo mi v hlavě, když jsem uviděl červenou deku na vaně. Jenže měla jednu vadu – byla promočená skrz naskrz. 
V jednom pokoji už spalo dost lidí a svoje deky, které si poctivě ulovili, půjčit nechtěli. Zaklepal jsem tedy na poslední dveře, dveře ložnice. Když se nic neozývalo, chytil jsem kliku a opatrně otevřel. Uvnitř byla jen Zvonilka, zabalená do peřin, klidně oddechovala.

„Zvonilko? Nemáš tady nějakou deku pro Jablíčka?" zašeptal jsem. 
„Hm... Vůbec nevím. Zkusím se po nějaké podívat," zamumlala ospale a pomalu se zvedla. 

V té tmě jsem viděl jen její obrys, osvětlený slabou září svíčky v prázdné lahvi od vína. I přes šero bylo vidět, jak se jí rýsuje páteř, když se protahovala na posteli. 
Naše pohledy se setkaly. Oba jsme zůstali stát a tiše se pozorovali.

„Spěchá ta deka?" zeptala se. 
„Nevím, asi... asi jo," polkl jsem nasucho. 

Najednou jsme stáli čelem k sobě a já cítil její dech, každý její jemný pohyb.
Zvedla ruku a začala hladit tu mou. Najednou mě rychle popadla za lem trička a strhla mě na postel. Dopadl jsem na kraj postele a sledoval, jak ladně se na mě přehoupla. Automaticky jsem ji přitáhl za pas a začal hledat zip na jejích šatech. Pomohla mi a po několika minutách přede mnou stála nahá, krásná Zvonilka. Toužil jsem prozkoumat každý kousek jejího těla. 
Zatímco mě líbala, zbavila mě trička a rozepla mi pásek u kalhot. Moje ruce bloudily po jejím těle, mezitím moje rty mířily k jejím prsům. Na nic jsem nemyslel, ani na rizika, která mohla přijít. Bohužel, ta rizika přišla.
V tu nejnevhodnější chvíli.

„Nevěděl jsem, kde jsi, a už jsem tam fakt začínal mrznout..." ozvalo se ode dveří. Zvonilka i já jsme naráz ztuhli. 
„Jablíčko! Moc mě to mrzí!" Přehodil jsem Zvonilku stranou a okamžitě vyrazil s kalhotami u kotníků za Jablíčkem. 

„Jablíčko! Není to tak, jak to vypadá!" 
„A jak to teda je?! Snažíš se mi něco vysvětlit a přitom ti stojí?! Moc dobře víš, co pro mě Zvonilka znamená! A přesto uděláš tohle?!" 
„Nic to neznamená, vážně! Vždyť vidíš, že jsem opilej! Já ani nevím, co dělám!" 
Jablíčko se mi podíval přímo do očí a pronesl: 
„Co to s tebou sakra je? Co je s tebou špatně?" 
Pak odešel do koupelny a práskl dveřmi.

Zbrkle jsem si zapínal pásek a hledal zbytek oblečení, zatímco Zvonilka, zabalená v peřinách, tiše plakala. Nemohl jsem jí pomoct. Já sám teď potřeboval pomoc. Potřeboval jsem zmizet – hodně daleko.

Při sebíhání schodů jsem nejméně milionkrát upadl, ale ani to nebolelo tolik jako Jablíčkova slova.

Rozčílený na sebe jsem venku před bytovkou hledal cigarety a zapalovač. V tom na mě někdo opodál promluvil.

„Jestli nemáš cigaretu, klidně se s tebou rozdělím." 
Otočil jsem se a spatřil tajemnou dívku.