Osmička

17°

Cesta zpátky domů byla prázdná. Ulice byly tiché, lampy vrhaly dlouhé stíny a já jen klopýtal kupředu, poháněn jedinou myšlenkou – co jsem měl říct jinak? Jak jsem ji mohl přesvědčit, aby mi dala víc než jen tu chvilkovou šanci?

Když jsem konečně dorazil do svého pokoje, všechno vypadalo jinak.Svezl jsem se na postel a chvíli jen zíral na strop.

Ticho v pokoji bylo nesnesitelné. Každý zvuk venku – šum větru, vzdálené kroky na ulici – jako by jen zvýrazňoval tu prázdnotu uvnitř mě. Ležel jsem na posteli, hlavou mi vířily myšlenky, a s každou další hodinou se kolem mě stahovala temnota. Tajemná dívka mi chyběla víc, než jsem si byl ochoten přiznat. A Zvonilka? Její chladná slova mi stále zněla v uších.

První den bez ní byl zvláštní. Snažil jsem se zaměstnat – zapnout televizi, pustit si hudbu, cokoli, co by přehlušilo moje vlastní myšlenky. Ale nic nepomáhalo. Místo toho jsem se přistihl, jak stále kontroluji telefon, doufaje, že mi zavolá nebo napíše. Každé pípnutí telefonu mě přimělo zadržet dech.

Druhý den byl horší. Svět za oknem vypadal šedě, bez života, a já cítil, jak mě pomalu pohlcuje tíha vlastní bezmoci. Co když to byla opravdu poslední chvíle, kdy jsem ji viděl? Co když už mě nikdy nebude chtít vidět? Nemohl jsem se zbavit pocitu, že něco důležitého uniká mé kontrole.

Zvonilka se neozvala. Tajemná dívka také ne. Oba ty světy, které se před pár dny tak dramaticky střetly, teď byly stejně vzdálené a tiché.

Třetí den jsem už ani nečekal. Vstal jsem z postele až odpoledne, jen abych se přesunul na gauč. Naprostá apatie mě zcela pohltila. Na stole stála nedopitá káva z předešlého dne, už studená, a všude kolem se válely poznámky a neotevřené knihy, které mi měly pomoci zapomenout. Na chvíli jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, že jí napíšu sám – ale strach z odmítnutí byl příliš silný.

K večeru mi najednou zavibroval telefon. Napůl jsem očekával další zbytečnou notifikaci, ale když jsem se podíval na displej, skoro jsem přestal dýchat. Byla to ona.

„Ahoj," stálo v jednoduché zprávě. „Můžeme si promluvit? U mě doma?"

Srdce mi poskočilo. Byla to přesně ta naděje, kterou jsem potřeboval, i když jsem netušil, co od toho čekat. Bez váhání jsem odepsal: „Samozřejmě. Kdy?"

„Dnes večer. Přijď kolem osmé. Pošlu ti adresu."

Celý můj svět se najednou změnil. Depresivní prázdnota, která mě obklopovala, se rázem naplnila vzrušením, ale i nervozitou. Proč mě chtěla vidět? Co mi chtěla říct? A co já měl říct jí?

V osm hodin jsem už stál před jejími dveřmi, moje mysl plná obav i očekávání. Několikrát jsem váhavě zvedl ruku, abych zaklepal, a pak ji zase spustil. Nakonec jsem se zhluboka nadechl a zlehka zaklepal na dřevo.

Dveře se otevřely téměř okamžitě. Stála tam ona, oblečená v jednoduchém svetru a džínách, s vlasy ledabyle spletenými do copu. Vypadala jinak než obvykle – unavená, ale nějak klidnější.

„Ahoj," řekla tiše a ustoupila, aby mě pustila dovnitř.

„Ahoj," odpověděl jsem a snažil se, aby se mi netřásl hlas. Vešel jsem dovnitř a okamžitě mě zarazilo, jak vypadalo její bydlení.
Byt byl malý, ale ne útulný, jak bych čekal. Na první pohled vypadal zanedbaně – tapety se na některých místech odlepovaly od stěn, dřevěná podlaha byla poškrábaná a prkna místy vrzala, když jsem prošel chodbou.
Všude kolem byly rozházené dětské hračky – malé autíčko na dálkové ovládání s ulomeným kolečkem, plyšový medvídek se zašitým břichem a panenka s rozcuchanými vlasy. Některé z hraček vypadaly, jako by tu byly zapomenuté celé roky.