Osmička

16°

Sluneční paprsky pronikaly skrz žaluzie a vytvářely na našich unavených tělech tančící siluety. Stále napůl ve snu jsem se pokusil otevřít alespoň jedno oko, abych se na ni mohl podívat. Spala hluboce, přitisknutá ke mně, a já cítil každý její nádech a výdech. V rukou svírala plyšáka – mého nejoblíbenějšího. Jak jen mohla vědět, že je to právě tenhle?

Byl to modro-bílý plyšový pes. Chyběla mu jedna noha a jeho srst byla zmačkaná od let neustálého objímání. Položil jsem dlaň na její rameno a jemně ji začal hladit po paži. Její kůže byla tak jemná, hebká na dotek – naprostý opak mých hrubých prstů a zjizvených paží. Všiml jsem si, jak její pokožka reaguje, když ji polilo jemné mrazení a objevila se husí kůže.

„Mám hlaaad," zamumlala najednou z polštáře.

„No, to je teda krásný ranní pozdrav," usmál jsem se pobaveně.

„Slíbil jsi snídani," připomněla mi, „a včera jsi řekl, cituji: Pro tebe cokoliv."

„No jo, už vstávám," povzdechl jsem si, předstíraje otrávenost.

„Počkej ještě chvilku," zastavila mě.

„Ano? Co ještě potřebuješ ke štěstí?" zeptal jsem se s hranou neochotou.

„Můžu tě políbit?" zašeptala.

V tu chvíli se mi vybavilo všechno, co se včera stalo. Nebyl jsem naštvaný, ani jsem ničeho nelitoval. Naopak. Mrzelo mě, že jsem ji nepolíbil po ránu jako první. Na její otázku jsem neodpověděl. Místo slov jsem ji rovnou políbil.

Bylo to jemné a rychlé, ale v tom polibku bylo všechno, co jsem jí potřeboval říct. Potom jsem se jí zadíval do očí a čekal, co řekne.

„Hmm... a teď bych si vážně přála něco k jídlu," rozzářila se a poplácala mě po rameni.

„Už ti běžím něco udělat," odpověděl jsem s úsměvem a vylezl z postele.

V kuchyni jsem se pustil do přípravy snídaně. Otevřel jsem lednici a okamžitě narazil na poloprázdný kelímek jogurtu, pár vajíček a starší plátek sýra. Nebylo to zrovna bohaté menu, ale s trochou kreativity jsem dokázal vykouzlit něco, co snad uspokojí její ranní hlad. Rozhodl jsem se pro míchaná vajíčka, protože nic jiného mi nedávalo smysl.

Mezitím, co se vajíčka tiše smažila na pánvi, jsem si vybavil moment kdy svírala mého oblíbeného plyšáka. Bylo zvláštní vidět ho po tolika letech v jejích rukou. Možná to byla náhoda, ale ta představa, že se mnou sdílí něco tak osobního, mě zahřála u srdce. Jako by tím říkala: Jsem tady, jsem součástí tebe a všeho, co tě tvoří.

„Co tam tak dlouho děláš?" ozvalo se z ložnice, její hlas zněl rozespale, ale přesto s náznakem nedočkavosti.

„Vařím mistrovské dílo," odpověděl jsem dramaticky, zatímco jsem s úsměvem otočil poslední kus vejce na pánvi.

O chvíli později jsem přinesl talíře do ložnice a položil je na noční stolek. Ona se mezitím posadila, deka sklouzla z jejích ramen a odhalila její ospalou, ale zářivou tvář. Natáhla se pro talíř, ale ještě předtím, než si stačila vzít první sousto, zastavila se.

„Děkuju," řekla tiše, její oči mě propalovaly takovým pohledem, že jsem skoro zapomněl dýchat.

„Za co?" zeptal jsem se trochu zmateně, ale zároveň potěšeně.

„Za všechno. Za to, že jsi. Za to, že jsi tady. Za snídani, plyšového psa, za ten polibek... prostě za to, že jsi ty."

Nevěděl jsem, co na to říct. Jen jsem se usmál a sledoval ji, jak si s chutí nabírá první sousto. V tu chvíli mi došlo, že tohle jsou ty momenty, které tvoří štěstí. Ne velká gesta, ale malé, obyčejné okamžiky, které člověka zahřejí na duši.