Osmička

13°

Ráno jsem se probudil s bolestí v krku a těžkým pocitem.
Kniha byla stále vedle mě, její hřbet ztuhlý a ohmataný, jakoby nesl všechny moje včerejší strachy a touhy. Chvíli jsem jen ležel a nevěděl, zda se mám znovu podívat na telefon, nebo jestli je lepší zůstat v tomto tichu, které přichází po bouři.

Svět za oknem byl stále pokrytý šedým ranním světlem, jako by se svět zčistajasna vrátil do běžného rytmu, zatímco já jsem zůstal uvízlý mezi včerejším chaosem a dneškem, který se stále ještě tvořil.

Nakonec jsem vzal telefon. Bez jakékoliv naděje jsem se podíval na zprávy. A tam, uprostřed těch prázdných minut, byla odpověď.

„Moc se mi líbí, včera jsem četla do noci! Snad se nezlobíš, že jsem neodepisovala. Vidíme se zas ve škole, ne, že přijdeš pozdě hahah, chci znát tvůj názor na Vojnu a mír!"

Na tváři mi pomalu vyklíčil úsměv. Byla v těch slovech. Byla tady, v té prosté zprávě, která rozptýlila všechny mé noční obavy a zanechala po sobě jen jemnou úlevu.

Do školy jsem vyrazil dřív než obvykle. Chtěl jsem tam být včas, jako by mě k tomu její zpráva zavazovala, jako by každá minuta, o kterou bych dorazil později, ubrala něco z toho, co se mezi námi vytvářelo.
Cestou jsem si v hlavě přehrával, co bych jí mohl říct – o Vojně a míru, o tom, jak jsem tu knihu držel v rukou a přitom myslel na ni.
Ale všechny mé včerejší myšlenky se mi teď zdály buď příliš trapné, nebo příliš složité na to, abych je dokázal vyslovit.

Když jsem dorazil ke škole, nervozita se mi usadila někde v hrudi a tepala mi v hlavě, jako bych se připravoval na nějakou zkoušku.
Prošel jsem školní chodbou, kde hloučky studentů postávaly a tiše se bavily. Mířil jsem ke své třídě a přitom tiše doufal, že ji potkám už na chodbě – že se někde náhodou setkáme pohledem, že mě rozesměje nějakou svou poznámkou. Ale nebyla tam.

Usadil jsem se tedy do lavice a s pocitem neklidu si položil Vojnu a mír před sebe. Listoval jsem stránkami, aniž bych se skutečně soustředil na text. 
Matematika se dnes zdála nekonečná. V lavici jsem se neustále vrtěl a přemítal nad včerejší nocí, zatímco učitel před tabulí odříkával něco o funkcích a derivacích. Každou chvíli jsem kontroloval hodiny na mobilu, jako by mi to mohlo urychlit čas, který se vlekle táhl, minutu za minutou.

Myšlenky mi pořád odbíhaly k ní.
Po tom včerejším zmatku a úlevě z její zprávy jsem se nemohl dočkat, až ji zase uvidím.
Moje mysl se neustále vracela k jejím slovům: „Snad se nezlobíš, že jsem neodepisovala. Vidíme se zas ve škole, ne že přijdeš pozdě hahah, chci znát tvůj názor na Vojnu a mír!"
Během hodiny jsem si znovu a znovu přehrával ten okamžik, kdy jsem to četl, a představoval si, jak se tvářila, když tu zprávu psala.

Zazvonění na přestávku mě konečně vytrhlo z nekonečného toku čísel a grafů. Rychle jsem sebral věci, bezmyšlenkovitě hodil sešit do batohu a vyrazil na chodbu. Ohlížel jsem se, jestli ji někde neuvidím, v naději, že ji zahlédnu dřív, než se naše oči setkají. Srdce mi tlouklo o něco rychleji a tělem mi probíhalo nervózní napětí.

Procházel jsem chodbou a najednou ji spatřil, jak stojí opřená o stěnu u jedné ze skříněk. Když mě zahlédla, jemně se usmála a zvedla ruku na pozdrav. Zastavil jsem se a na okamžik se nadechl, než jsem k ní zamířil. 

„Tak co? Jak se ti to líbí?" zeptala se s jiskrou v očích.

Sklopil jsem pohled na knihu a pak zase k ní. „Je to zvláštní," odpověděl jsem tiše, abych nepřilákal pozornost ostatních kolem.
„Nikdy bych nečekal, že něco takového budu číst – teda až do včerejška."