Obdivuju tě za to, že jsi dokázala najít sama sebe. Já se pořád tak nějak hledám. Žiju tady celý život a mám jen dva blízké přátele. No, vlastně už ani ty ne.
„Hele, nezapomínej na mě. Teď máš i mě," řekla s úsměvem.
Najednou jí zazvonil mobil. „Jo, jasně, za chvilku přijdu," odvětila a položila ho zpátky do kapsy.
„Moc mě to mrzí, ale budu muset jít domů."
„Jasně, v pohodě, chápu to," odpověděl jsem, i když bych si přál zůstat s ní ještě chvilku. Doma na mě nic nečekalo, maximálně Bonifác. Ani jsme se pořádně nerozloučili, a už běžela pryč.
Cestu domů jsem si schválně prodlužoval, jak to jen šlo. Po chvíli se ozval můj žaludek. Jo, už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy něco jedl. Posledních pár měsíců jsem žil na kafi a cigaretách. Vytáhl jsem peněženku: knoflík, rybí šupina a jízdenka na vlak z roku 2018. Bezva.
„Ahoj mami..." zavolal jsem domů.
Dlouhá chvíle telefonování o penězích na „učebnice" skončila rychleji, než jsem čekal, a já byl zas sám v tichu.
S těžkými taškami plnými nákupu jsem otevíral dveře od bytu. Když jsem konečně došel do kuchyně a všechno hodil na zem, s úlevou jsem si oddychl.
Do očí mě bil ten nesnesitelný bordel kolem. Co kdyby tajemná dívka přišla na návštěvu? Nebo třeba prezident? Nebo kdokoliv ze štábu Výměny manželek?
Je to tu jako po výbuchu.
A tak začala moje čtyřhodinová uklízecí zábava. Po čtyřech hodinách to tu vypadalo úplně jinak. Bylo tu mnohem víc místa, nesmrdělo to tu jako kočičí moč a dokonce jsem po půl roce zapnul pračku. Možná že doopravdy dospívám.
Jakmile jsem uklidil a byt byl konečně k nepoznání, padl jsem na gauč s pocitem vítězství.
Zhluboka jsem si vydechl a na chvíli zavřel oči. Ticho. Jen já a uklizený byt.
Jenže s každým nádechem mi začal čím dál tím víc chybět ten chaos. Najednou jsem si uvědomil, jak jsem sám.
Byt byl sice čistý, ale prázdný. Všechno to úsilí, čtyři hodiny uklízení, a teď tu sedím a nemám s kým to sdílet.
Vzal jsem mobil a kouknul na obrazovku. Žádné nové zprávy.
Žádné zmeškané hovory.
Ani notifikace.
Zasmál jsem se tomu a přitom cítil podivný tlak na hrudi. Napadlo mě napsat jí. Co asi teď dělá? Možná je už doma a baví se s rodiči. Nebo sedí s tím někým, kdo ji vždycky čeká. Ale co bych jí napsal? Ahoj, jen jsem ti chtěl říct, že byt už je uklizený?
Zůstávám sám se svou fantazií a prázdným bytem. Po chvíli jsem se rozhodl přeci jenom napsat.
"Díky za dnešek. Byl to fajn," odeslal jsem zprávu, než jsem to stačil rozmyslet.
Mobil jsem hodil vedle sebe na gauč a snažil se nemyslet na to, že budu každých pět vteřin kontrolovat, jestli odpoví. Mobil se rozsvítil. Cítil jsem, jak mi srdce poskočilo, a natáhl jsem se pro něj. Na obrazovce blikala zpráva:
"Taky díky, bylo to fajn. Třeba to zopakujeme."
Usmál jsem se a opřel se zpátky do gauče.
„Auu!" sykl jsem bolestí, když vařící voda z konvice vyprskla na mou dlaň. „Jakej debil si neumí udělat obyčejnou čínskou polévku," zanadával jsem.
Položil jsem misku s polévkou na parapet okna, aby rychleji vystydla, a zapnul televizi.
Byl jsem po tom všem, co se mi v posledních dnech stalo, tak unavený a zároveň dnešek s tajemnou dívkou byl tak vzrušující a energizující. Gauč mi poskytoval útočiště před zdrcující únavou a televize zase hnala všudypřítomné myšlenky na tajemnou dívku pryč z mé mysli.
Vzal jsem ovladač a naladil program 28, kanál pro děti.
Když jsem si vzal teplou polévku k sobě a pohodlně se usadil, s dětskou pohádkou v pozadí, cítil jsem se spokojeně.
Jako dítě. Bezstarostně, šťastně, nepřemýšlející o starostech života. Dokázal bych tak zůstat navždy.
Polévka z misky mizela, oční víčka se pomalu zavírala, vrnící kocour na klíně...
Usnul jsem.
ČTEŠ
Osmička
General Fiction,,Osmička" je příběh o přátelství, ztrátě, síle lásky a odvaze znovu se nadechnout, když vás život táhne ke dnu. Tato kniha přináší nejen napětí a emoce, ale také naději, že i v nejtemnějších chvílích může člověk najít světlo - stačí mít odvahu ho p...
