Osmička

10°

Chvíli jsme dál jen tak seděli vedle sebe, každý ponořený do vlastních myšlenek. Byla to chvíle, kdy žádná slova nebyla nutná, protože všechno podstatné viselo mezi námi jako nevyřčená dohoda.
Místo slov tu byl prostý pocit blízkosti, něco, co jsme oba potřebovali.

Tajemná dívka se po chvíli rozhlédla kolem.
Bylo vidět, že jí můj byt připadá zvláštní. Staré plakáty na stěnách, knihy rozházené po stole, polštáře nepravidelně rozmístěné na pohovce. Pomalu vstala a začala si prohlížet detaily, které ji zaujaly.

„Nikdy jsem si tě tu nepředstavovala," řekla s jemným úsměvem, zatímco zkoumala jednu z knížek na poličce. „Vypadá to tady..." Zaváhala, jako by hledala správná slova. „Jako kdyby se tu odrážela část tebe, o které mi zatím nechceš říct."

Pokrčil jsem rameny. „Třeba proto, že ani sám nevím, kdo vlastně jsem," přiznal jsem tiše.
Věděl jsem, že tohle byl důvod, proč jsem se uzavíral, proč jsem se snažil být silný sám. Ale ona mi nenuceně nabízela přátelství, bezpečné místo, kde bych se nemusel skrývat.

Přešla ke stolu, kde jsem měl starou skicu, kterou jsem kdysi začal, ale nikdy nedokončil. „Tohle jsi kreslil ty?" zeptala se zvědavě.

„Jo," odpověděl jsem trochu rozpačitě. „Je to jen taková... myšlenka, co mi zůstala v hlavě. Nikdy jsem to nedodělal."

„Myslím, že je krásná," řekla a její hlas měl takový nádech obdivu, který jsem v něm ještě nikdy neslyšel.
Bylo to zvláštní – někdo, kdo skutečně viděl kus mě, jaký jsem ani já sám úplně neznal.

Stáli jsme vedle sebe a dívali se na tu skicu. Cítil jsem, jak mi v hlavě běží všechny možné otázky.
Kdo vlastně je ona? A proč najednou mám pocit, že je jediným člověkem, kterému bych to všechno mohl říct?

Ona se na mě najednou otočila, s vážným výrazem ve tváři. „Vím, že ti asi všechno tohle připadá složité," začala, „ale... možná bychom si mohli oba přestat namlouvat, že je snadné být sami."

Její slova mnou projela jako jemná rána. Byla to pravda, kterou jsem se snažil vytěsnit. Sklopil jsem zrak a trochu roztřeseně přikývl.

„Možná máš pravdu," připustil jsem. „Možná... bych si měl přiznat, že na to sám nestačím."

Usmála se a lehce se dotkla mé ruky, tentokrát vědomě, s jistotou.
„Proto jsem tady," řekla měkce. „A budu tady, dokud budeš chtít."

V tu chvíli jsem si uvědomil, že ten prázdný byt už nebude stejný, že ona mi do něj vnesla něco, co jsem dlouho postrádal – skutečnou blízkost, která se slovy vyjádřit nedá.
Uvědomoval jsem si, jak moc jsem potřeboval její přítomnost. Bylo to jako bychom oba nesli těžkou zátěž, ale v tomhle okamžiku jsme ji mohli aspoň na chvíli odložit.
Když se na mě podívala, její oči byly klidné, plné něčeho, co jsem si nedokázal přesně pojmenovat, ale co mi dodávalo pocit, že nejsem sám.

„Děkuju, že jsi tu." Řekl jsem klidně.

Usmála se a její úsměv byl teď tak upřímný, že jsem měl pocit, že bych na něj mohl vsadit celý svůj svět.

„Není zač," řekla tiše.

Kocour Bonifác, který celou dobu spokojeně ležel vedle, se rozhodl zjevně popustit uzdu své přízně a přitáhl si naši pozornost.
Když se odtáhla, aby ho pohladila, jeho tichý předení naplnilo pokoj tím známým, uklidňujícím zvukem.

„Možná bychom měli někdy zůstat tady," řekla náhle. „A jen tak... nic neřešit. Bez nároků, bez tlaku."

„To zní... jako něco, co bych si mohl nechat líbit," odpověděl jsem s úsměvem. Byl to zvláštní pocit – poprvé za dlouhou dobu jsem měl pocit, že všechno, co jsem předtím považoval za důležité, teď ztratilo význam. Co mě ale skutečně naplňovalo, bylo tady a teď. S ní. A s tím, že jsme byli spolu, tady, v tichu, které najednou nevypadalo tak prázdně.

Ve vzduchu visela jakási nezodpovězená otázka, ale já ji nechtěl pokládat. Možná proto, že odpověď na ni nebyla tak důležitá. Ale já i tak cítil někde v hlavě, ten hlodaví pocit zvědavosti.

„Můžu se tě na něco zeptat?" řekl jsem opatrně, stále si nebyl jistý, jaké reakce se dočkám.

Ona zvedla oči a podívala se na mě, jako by ji má slova trochu překvapila, ale usmála se. „Jasně, co máš na mysli?"

„Hm... Jaké byli tvoje minulé vztahy," začal jsem, vědom si toho, že jsem vstoupil na trochu tenký led.
„Měla jsi nějaký vztah předtím? Někoho, kdo tě... zajímal?"

Její úsměv trochu zmizel, a i když se na mě stále dívala, v očích se objevila jakási dávná bolest, kterou jsem si nebyl jistý, zda jsem měl vidět.

„Měl jsi na mysli nějaký vážnější vztah?" odpověděla na chvíli otázkou.

„No... myslím, že jsem spíš myslel... jak to celé bylo," řekl jsem, snažíce se najít ta správná slova. „Jestli jsi někdy měla někoho, s kým to bylo víc než jen... nějaké krátké známosti."

Na chvíli zavládlo ticho. Vzala si chvíli, než odpověděla, jako by si nebyla jistá, zda chce o takových věcech mluvit.

„Měla jsem... nějaké vztahy," začala opatrně. „Ale nikdy to nebylo... takové, jaké bych si představovala. Možná to bylo jenom o tom, že jsem si nikdy neuvědomovala, co chci. Lidi kolem mě měli svoje představy a očekávání, a já jsem je vlastně jen následovala, aniž bych se zastavila a zamyslela se nad tím, co opravdu chci já."

Její slova mě nějak zasáhla, i když jsem je neúplně chápal. Vzdychla a pokračovala: „Byly to vztahy, které mě nikdy neuspokojily, protože nebyly opravdové. Jen takové... náhražky. A když to skončilo, tak jsem si vždycky říkala, že jsem vlastně nic neprožila. A to mě bolelo. Bolelo mě to víc, než jsem si kdy připustila."

Srdce mi na moment sevřelo, když jsem to slyšel.
„To musí být těžké," řekl jsem tiše. „Když to všechno vlastně skončí a nemáš pocit, že jsi zažila to, co bys chtěla."

Ona na mě pohlédla a její pohled teď nesl jistý smutek, ale zároveň klid.
„Jo, někdy to bylo těžké. Ale teď... teď už na to vlastně nemyslím. Možná jsem se z toho poučila víc, než jsem čekala. Vztahy mě naučily, že to, co je důležité, není jen to, co se děje mezi dvěma lidmi, ale to, jak to prožíváš sám v sobě. Jak to ovlivní tebe, jak tě to změní."

Nějaký čas jsme mlčeli, nechávající tu vážnou, otevřenou konverzaci viset ve vzduchu mezi námi. Bylo to zvláštní, že jsem s ní mluvil o něčem tak osobním. A přesto to všechno bylo tak přirozené, jakoby jsme si byli schopni navzájem rozumět bez zbytečných slov.

„A co ty?" zeptala se mě najednou, její hlas zněl zvědavě, ale zároveň trochu jemně.
„Měl jsi někdy vztah, který ti zůstal v paměti?"

Na okamžik jsem zaváhal, než jsem se podíval na ni.
Věděl jsem, že to není jednoduchá otázka, ale zároveň jsem měl pocit, že právě teď je to, co potřebujeme – otevřít se, nebát se ukázat svou pravou tvář.

„Měl jsem... pár vztahů. Ale žádný z nich nebyl úplně... takový, jaký jsem si představoval. Vždycky to nějak skončilo, aniž bych opravdu věděl proč. Možná jsem se nikdy nedokázal úplně otevřít. A když to skončilo, vždycky jsem měl pocit, že to byla moje chyba. Že jsem něco nezvládl," řekl jsem upřímně, trochu zahanbený.

„Nemusíš mít pocit, že jsi něco pokazil," řekla tiše. „Někdy to prostě nevyjde, protože nejsou obě strany připravené nebo se to jednoduše musí skončit, abys mohl růst."

Usmál jsem se. „Možná máš pravdu."

Ona se na mě podívala, její oči byly teď klidné a porozumějící. „Vztahy jsou těžké, když nevíš, co vlastně chceš. A já... myslím, že oba stále hledáme to, co nám skutečně dává smysl. Možná je to v tom, že jsme oba teď v jiném místě, a tohle je to, co máme."

Její slova mě naplnila tichou, ale silnou úlevou. Možná to, co jsme právě prožívali, bylo právě tím správným začátkem – něčím opravdovým, něčím, co ani jeden z nás nečekal. A i když jsme oba měli své ztráty a zklamání, teď, právě tady, jsme měli něco, co se zdálo mnohem hodnotnější než cokoli, co jsme prožili dříve.