Osmička

15°

Překvapeně jsem se na ni podíval, když si v tichosti zívla a pak se s úsměvem zvedla. „Myslím, že si dám sprchu," řekla, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě, ale v jejím pohledu jsem viděl malý záblesk nervozity.

„Jo, jasně, v pohodě," odpověděl jsem, trochu zaražený. Znělo to jako obyčejná věc, ale najednou mi přišlo, že je to jakýsi nový krok v našem vztahu.
Nevěděl jsem, jestli bych měl jít někam jinam, nebo co bych měl udělat, aby to pro ni bylo co nejkomfortnější.

„Všechno v pořádku, neboj," usmála se na mě. „Jen potřebuju chvíli pro sebe, víš?"

„Samozřejmě, neboj," řekl jsem a snažil se skrýt jakousi nervozitu, která se mi objevila. „Jsem tady, kdyby něco, rozumíš?"

„To vím," odpověděla s úsměvem, než se vydala směrem k koupelně.

Zůstal jsem sedět na pohovce, hlavu mi procházely různé myšlenky. Byl jsem rád, že jsme si otevřeně povídali o tak osobních věcech, ale zároveň mě zajímalo, jak dál. Co všechno se teď změní? Jaké kroky uděláme, když jsme si takhle vzájemně odhalili trochu více ze svých životů?

Po chvíli jsem zaslechl šum sprchy, což mě přivedlo zpět k realitě. Pokusil jsem se uvolnit a nemyslet na to, co všechno by to mohlo znamenat. Vždyť to byla jen sprcha, že? Jen přirozený moment. Ale zároveň mi bylo jasné, že takové drobnosti mohou mnohdy znamenat víc, než si člověk na první pohled uvědomí.

Po nějaké chvíli, kdy už jsem si myslel, že je všechno v pořádku, se z koupelny ozval její hlas. „Hej, nemáš náhodou něco, co bych si mohla obléct? Nemám nic po ruce."

Zasmál jsem se. „Jasně, mám tady nějaké tričko a mikinu, jestli chceš."

„Super, díky!" odpověděla s vděčným tónem.

S úsměvem jsem vyšel z obýváku a rychle zamířil k šatníku, ale hned jak jsem otevřel dveře, uvědomil jsem si, že to není vůbec tak jednoduché.
Srdce mi začalo bít o něco rychleji, když jsem začal v rychlosti prohledávat regály a věšáky. Vzduch kolem mě měl najednou jakousi štípající intenzitu, kterou jsem nečekal.

„Co jí mám vůbec dát?" mumlal jsem si pro sebe a nervózně se rozhlížel.
V rukou jsem držel tričko, které bylo sice čisté, ale už trochu vytahané, a tak jsem ho rychle odložil. Další pokus: mikina. Ale co když je jí to malé? Co když to není dostatečně pohodlné nebo příliš obyčejné? Cítil jsem, jak mi zrychluje tep, jak se mi všechno zdá nějak zbytečně komplikované.

„Proč to nemůžu mít připravený, jako normální člověk?" říkal jsem si v duchu, když jsem rychle vytáhl další věc, a to už jsem měl pocit, že mi z toho všeho začíná hrabat.

V tom okamžiku jsem zaslechl, jak z koupelny zní její hlas: „Hele, pokud ti to vadí, můžu si vzít moje špinavé oblečení..."

„Ne, ne! Je to v pohodě, to je... jen... jen, že..." Začal jsem se motat, když jsem začal rychle vytahovat poslední kusy oblečení z horní poličky.

„Tak co ti mám vlastně dát?" vzdychl jsem si a náhle si uvědomil, že jsem dostatečně nepromyslel, co by jí vlastně mohlo být pohodlné. Začal jsem se opravdu cítit jako totální amatér, a to jsem ještě nic neřekl. „Ehm, myslím, že jsem našel..." řekl jsem si pro sebe, ale v rukou jsem stále držel několik kusů oblečení, které vypadaly tak nějak... nedokonale.

V tu chvíli jsem se rozhodl: „Tohle. Tohle je asi v pohodě," řekl jsem a popadl jednu z mikin a tričko, která mi připadala dost neutrální a pohodlná. „Myslím, že tohle by ti mohlo sedět."