Osmička

19°

„Alice... Jmenuju se Alice," řekla přerývaně, jako by zvažovala, jestli mi může svěřit kousek sebe.

„Hezké jméno," pousmál jsem se. „Je to příjemná změna – až doteď jsi byla v mé hlavě jen tajemná dívka."

„Hah... A co ty?" naklonila se blíž. „Jak se jmenuješ ty?"

„Říkají mi Osmička," odpověděl jsem tiše a trochu nejistě.

„Tomu nevěřím," rozesmála se. „Jaké je tvoje pravé jméno?" dodala se zvědavostí v očích.

„Prostě Osmička," trval jsem na svém, ale koutky úst mi cukaly.

„Doufám, že mi jednou řekneš svoje skutečné jméno," řekla nakonec. Její hlas zněl pevně, ale přitom jaksi měkce, jako by to nebyl jen dotaz, ale příslib.

„Až bude ten správný čas," odvětil jsem a přitom zívl. Unavenost mě přemáhala rychleji, než bych si přál.

„Už jsi unavený?" podivila se Alice a mírně nakrčila nos.

„Ne, v pohodě," zalhal jsem okamžitě, ale oběma nám bylo jasné, že je to lež.

„Vidím na tobě, jak se ti zavírají oči!" řekla s přehnaným zděšením.

„Nezavírají," protestoval jsem slabě. „Jen... odpočívám."

„Hej!" zvolala pobaveně a drcla do mě ramenem.

„Co je?" pousmál jsem se. „Moje tělo si musí odpočinout po tak náročném úkonu," dodal jsem s předstíranou vážností.

„Ach jo... Mám nápad. Co kdybych ti něco povídala?"

„Hm," zamumlal jsem ospale. „To by šlo. Nějaký příběh. Třeba fantasy."

„Dobře."

Její hlas se ztišil, změnil v jemný proud slov. Nejspíš mi začala vyprávět o nějakých hrdinech, o dobrodružstvích v cizích světech, ale já už nedokázal udržet myšlenky. Vnímal jsem jen její klidný hlas, který mě kolébal do příjemného bezvědomí.

První, co jsem ráno uviděl, byly hodiny na zdi. Ukazovaly přesně půl desáté. Sakra. Další zameškaný den ve škole. Už jsem rovnou mohl začít přemýšlet o práci někde v levném fastfood řetězci.

V posteli jsem sice Alici neviděl, ale cítil jsem její přítomnost. Byla schovaná pod dekou, dýchala tiše. Když jsem deku odhrnul, jen se zavrtěla a zasyčela na mě jako podrážděná kočka.

Rozhodně nebyl dobrý nápad jí teď říkat, že jsme zaspali školu.

Opatrně a neslyšně jsem se vytratil do koupelny. V zrcadle jsem zahlédl svůj odraz. Bledost byla pryč, dokonce jsem vypadal skoro šťastně. Jizvy na rukou pomalu mizely. 
Stalo se to, čemu bych ještě nedávno nevěřil – cítil jsem se... dobře. A to všechno díky jediné osobě.

V kuchyni jsem opět nenašel nic k jídlu. Rozhodl jsem se, že to spraví rychlý nákup.

Venku byla zima, taková, jakou jsme tu měli už měsíce. Z bundy jsem vytáhl cigarety a zapálil si. Dým se mísil s mrazivým vzduchem. Samotného mě překvapilo, jak při chůzi lehce poskakuju radostí. Byl jsem jako malý kluk, kterého těší každá drobnost. Možná to vážně bylo tím, že sex dokáže vyřešit všechno.

S posledním šlukem jsem zamáčkl nedopalek do špinavého sněhu u kraje chodníku. Město působilo pochmurně, šedivé barvy a obloha splývaly, ale mně to dnes připadalo jiné. Někdy vám život přinese obyčejné štěstí, a vy se cítíte nezničitelní. Přesně tak jsem se cítil já.