Do háje! vykřikl jsem, když jsem se snažil vypnout budík, který vyzváněl na mém telefonu. "Proč jen nejdeš vypnout!" zaklel jsem pro sebe. Když jsem ho konečně umlčel, posadil jsem se na okraj postele a palcem a ukazovákem začal mnout ospalé oči. Po dlouhé době mě vzbudil budík, a ne noční můra. Bylo to... jiné. Než na co jsem byl poslední roky zvyklý.
Procházel jsem chodbou směrem do kuchyně, kde mě už čekal Bonifác u své misky.
"Pojď sem, mrňousku, ty máš hlad, co?" řekl jsem mu a u toho sypal granule do misky.
„Mňau," odpověděl Bonifác. Možná to znamenalo, že bych se mohl taky nasnídat, nebo to možná neznamenalo vůbec nic. Kdo ví. Bonifác je stejně složitá osobnost jako já.
"Asi máš pravdu, Bonifáci. Dneska se pořádně najím!" Ale teď dám přednost kávě a cigaretě.
Vůně kávy se najednou linula celým bytem, zatímco se vařící voda lila do hrnku.
U okna, jako obvykle, jsem si zapálil cigaretu a usrkával horkou kávu, ztracený v myšlenkách.
Jak asi vypadá její ráno? Co asi snídá? Jak dlouho jí trvá vybrat si oblečení? Při těch představách jsem si najednou uvědomil, jak moc tu zatracenou holku miluju.
Miluju?
Procházel jsem školními chodbami a jediné, co se mi honilo hlavou, bylo, jestli ji potkám, jestli budu mít aspoň malou chvilku na to ji vidět.
„Ahojky, pane ‚smrdí mi z pusy'!" ozvalo se náhle za mnou.
„Hej! Tohle není vtipný! Jak to, že jsi v osm ráno tak... čilá...?"
„No jo, ranní ptáče dál doskáče!" zasmála se.
„Hah, jasný..." odpověděl jsem s ironickým úsměvem.
„Co máš dneska první hodinu?"
„Tělocvik..." řekl jsem sklesle a v tu chvíli si vzpomněl na náš první rozhovor.
„Já taky!" vykřikla s radostí. „Nechceš něco podniknout?"
„Co tím myslíš?"
„No... že bychom místo tělocviku někam zašli a na další hodinu se vrátili," zašeptala tajemně.
„Hmm... Kafka tě naučil porušovat pravidla?" ušklíbl jsem se.
„Tak jdeš, nebo ne?!"
Ani minutu jsem neváhal. „Samozřejmě, že jdu!"
Vyklouzli jsme ze školy zadním vchodem, kde nikdo nestál.
Cítil jsem adrenalin, jaký už dlouho ne. Šli jsme pomalu po ulici, kde se město začínalo probouzet. Nakonec jsme zamířili do parku, který byl touhle dobou ještě tichý a prázdný.
Sedli jsme si na lavičku s výhledem na zamrzlé jezírko a mlčeli. Jen vítr šustil listy a někde v dálce zazpíval pták.
Po chvíli promluvila:
„Víš, někdy mám pocit, že život strašně rychle utíká. Ráno vstanu, dělám, co musím, večer jdu spát a... najednou jsou to měsíce, roky."
Přikývl jsem. „Jo, taky mám někdy pocit, že všechno kolem se mění tak rychle, že nestíhám žít, jen plnit úkoly a plány."
Podívala se na mě. „A přesto... některé momenty, jako třeba teď, jsou tak klidné, že mám pocit, jako by to mohlo trvat věčně."
Usmál jsem se a sledoval, jak se sluneční paprsky odrážejí od zamrzlé hladiny jezírka.
Seděli jsme tam tiše a sledovali jezírko. Najednou jsem si všiml, že z nebe začínají pomalu padat drobné sněhové vločky.
ČTEŠ
Osmička
General Fiction,,Osmička" je příběh o přátelství, ztrátě, síle lásky a odvaze znovu se nadechnout, když vás život táhne ke dnu. Tato kniha přináší nejen napětí a emoce, ale také naději, že i v nejtemnějších chvílích může člověk najít světlo - stačí mít odvahu ho p...
