Osmička

9°

Když jsem odcházel, cítil jsem, jak se ve mně mísí úleva a tíha. Udělal jsem to, co jsem musel, a zároveň to, co jsem se bál udělat. V hlavě mi zněly jejich tiché pohledy, tiché souhlasy, a také bolest, která se skrývala za jejich přijetím.

Procházel jsem uličkou, prázdnou a tichou, ale jakoby mi připadala hlučná.
S každým krokem se mi na chvíli zrychlil dech.
A v tu chvíli jsem si uvědomil, že právě tahle chvíle, ten moment ticha a uvědomění, byl to, co jsem hledal.
Stál jsem tam, neschopen pohnout se dál. Slunce se pomalu schovávalo za obzor, jako by se i ono loučilo.
Znovu jsem si vybavil jejich tváře. Zvonilku se slzou na tváři, Jablíčka, jak uhýbá pohledem.
To ticho, ta prázdnota v jejich očích, něco, co jsem si sám vyvolal, něco, co už nemohu změnit. Nakonec jsem se přinutil otočit a jít dál. Každý krok mě tížil víc a víc. Každý krok mě vzdálil od jediného místa, které pro mě kdy bylo domovem. Šel jsem dál, ale věděl jsem, že něco uvnitř mě už se nikdy nepohne, že ta ztráta mě bude provázet jako tiché echo, které se nikdy nevytratí.

Když jsem konečně dorazil domů, přivítalo mě opětovné ticho. Studený, prázdný byt, který působil ještě pustěji než kdy jindy.
Zavřel jsem za sebou dveře a veškeré teplo zvenčí zůstalo za nimi.
V místnosti byla zima, syrová a nemilosrdná, jako by se i domov rozhodl mě odmítnout.
Kocour Bonifác se válel na starém gauči a spal, stočený do klubíčka. Měl zavřené oči a mírně se třásl, jako by i jemu pronikala zima pod jeho hustou srst.
Opatrně jsem kolem něj prošel, abych ho nevzbudil, a posadil se na okraj gauče. Bonifác se zavrtěl, ale oči neotevřel.
Jeho klid mi připomínal, jak vzdálený je můj vlastní.
Pohledem jsem se zachytil na svých rukou. Zase mě napadlo, že bych mohl... že bych se mohl vrátit k tomu, co jsem dřív dělal, k tomu bodavému pocitu, který mi dříve přinášel útěchu.
Přemýšlel jsem, jestli mi to pomůže, jestli ta krátká bolest přehluší něco z toho prázdna, co mě obklopuje.

Ale pak jsem se unaveně zvedl, ani nevím proč, jako bych věděl, že ani to by mi tentokrát nepomohlo.
Otevřel jsem skříňku v kuchyni a sáhl po lékárničce. Vybral jsem si prášky na spaní, něco, co mě snad na pár hodin odřízne od toho, co mě sužuje.
Vzal jsem si je a pomalu přešel do ložnice, kde jsem se ztěžka položil na postel.
V tichu a chladu jsem čekal, až účinky začnou působit, až upadnu do temnoty bez snů.

Ale sny přišly.

Znovu jsem slyšel ten hlas – ženský, naléhavý. Byl to jen šepot, ale prošel mnou jako ostrý nůž.
„Pomoz mi... Prosím, pomoz mi," znělo stále dokola.
Slyšel jsem ji, jako by byla někde blízko, ale nemohl jsem ji najít, nemohl jsem k ní doběhnout.
A pak jsem pocítil něco nového. Pochopil jsem, že tam v tom snu... tam někde umírám.
Vnímal jsem, jak se mi tělo hroutí, jako by z něj unikalo světlo, dech, samotný život. S každou vteřinou jsem klesal hlouběji, jako by mě něco vtahovalo do nekonečné propasti, zatímco ten hlas dál zněl, zoufalý a vzdálený.
Pak mě to probudilo.

V pokoji byla ještě tma, jen skrz okno začínalo prosvítat první šedé světlo nového dne. Hodiny na nočním stolku ukazovaly pět ráno.
Kocour Bonifác stál ve dveřích ložnice a upíral na mě pronikavý pohled, jako by věděl, čím jsem právě prošel. Zíral jsem na něj v temnotě a v tu chvíli jsem si uvědomil, že ten sen mě možná bude pronásledovat navždy.
Ležel jsem v šeru ložnice a můj pohled zabloudil k telefonu na nočním stolku. Prsty mi začaly mimovolně svírat prostěradlo, jako by mě ten jednoduchý úkon – vzít telefon a napsat jí – mohl nějak ochránit před tím, co se ve mně děje. Ta myšlenka byla šílená, ale přesto se mě držela.
Nakonec jsem telefon vzal a dlouho se díval na obrazovku. Na kontakt, který nikdy nesmažu, ačkoliv jsem věděl, že bych měl.
Nakonec jsem to přece jen udělal; napsal jsem jí. „Mám strach," odeslal jsem stručně a pak zíral na tu zprávu, jako by to byla past, do které jsem se sám chytil.
Ta slova tam teď byla, zcela odhalená, a já cítil, jak se mi zrychluje tep. Možná neodpoví, možná už spí... nebo možná zůstane tahle zpráva navždy bez reakce, což by snad bylo lepší. Jenže odpověď přišla. Ani ne za pár minut.
„Co se děje?" napsala.
Věděl jsem, že jí stačila ta tři slova, aby vycítila, že něco není v pořádku. Byla zvláštní, jiná než ostatní.
A možná proto jsem k ní přilnul, možná proto se mi teď její odpověď zdála jako jediný střípek světla v té všudypřítomné temnotě.
Ale jak jsem zíral na její zprávu, zasáhl mě nečekaný pocit lítosti. Proč jsem ji obtěžoval? Proč jsem jí dával tuhle tíhu? Teď jsem byl jen někdo, kdo jí vlezl do života ve chvíli, kdy možná ani netušila, jak reagovat. Jako bych na ni házel svůj strach, svou úzkost, jako bych ji tlačil zpátky do něčeho, co ji není příjemné. Chtěl jsem napsat něco zpátky, cokoliv, co by vymazalo můj předchozí vzkaz.
Snad se omluvit, snad jí říct, že to nic neznamenalo... ale nakonec jsem jen telefon odložil a nechal její slova vyset v prostoru, jako nevyřčenou otázku, na kterou už možná nikdy neodpovím.
Otočil jsem se zády k telefonu a zíral do temnoty místnosti.