Osmička

2°

Hudba byla tak hlasitá, že jsem neslyšel ani vlastní myšlenky. Kolem mě byla jen mlha a neproniknutelná tma, která vše zahalila. Snažil jsem se vzpamatovat a nějak tu hudbu ztlumit, ale cítil jsem se špatně - bolela mě hlava, nedokázal jsem se soustředit.

Najednou jsem uslyšel ženský hlas, který zoufale volal: "Pomoz mi!" Uklidňoval jsem ji, sliboval, že jí pomůžu a že bude všechno v pořádku, ale nejdřív se musíme dostat pryč. I když jsem se snažil, moje tělo ovládala panika a bál jsem se, že nenajdu cestu domů.

Najednou jsem se ocitl ve vodě. Šok z ledové vody mi zastavil srdce, její chlad pronikal až do morku kostí. Nemohl jsem dýchat, křičet ani se hýbat...

Probudil jsem se. Zase ten stejný sen. Vyskočil jsem z postele, lapal po dechu a ohmatával se, abych se ujistil, že pořád žiju, že to byl jen sen. Bylo půl šesté ráno. Na zemi vedle mě spala Zvonilka s Bonifácem. Opatrně jsem se odtáhl do koupelny a znovu se zadíval na odraz člověka, kterého jsem nenáviděl.

V kuchyni jsem dal vařit vodu na čaj a snažil se připravit nějakou snídani, která by se dala jíst. Ne pro mě - já už pár dní žiju jen z kávy - ale věděl jsem, že Zvonilka bude mít hlad. Zvonilka totiž měla hlad pořád, už od doby, co jsem ji poznal, myslela jen na jídlo. Sama o sobě ale vypadala, jako by toho moc nesnědla. Byla malá, s bledou tváří, postrádala přednosti paní Podkopcové a její oči byly jako temná propast, ze které se člověk jen tak nevyškrábe. Zvonilka je jediný člověk s vaginou, se kterým se bavím. Už si ani nepamatuju její opravdové jméno. S Jablíčkem jí říkáme Zvonilka, protože její kroky nejsou vůbec slyšet. Občas jsme měli pocit, že je to nějaká nadpřirozená bytost - upír, víla nebo něco takového. Ale měl jsem ji rád. Vždycky tady byla pro mě, vlastně pro nás oba s Jablíčkem, a hlavně nám dost pomáhala s holkama. I když ona sama nikdy žádnou radu od nás nechtěla - možná proto, že jsme marní.

"Dobré ráno! Jak se můj oblíbený kluk vyspinkal?"

"Dobré ráno, Zvonilko. Můj spánek je stále na bodu mrazu, stejně jako ty a ty tvoje neohlášené návštěvy."

"Já vím, ale když jsi mi večer napsal a pak už neodpověděl, dělala jsem si o tebe starosti. Ty noční můry bys měl začít řešit. Takhle se nikdy dobře nevyspíš."

"Hm, co si dáš k jídlu?"

"Neodbíhej od tématu!"

"Prosím, Zvonilko... Chci mít klidné ráno, tak mi řekni, co by sis dala."

"Já nevím, nic tady zase nemáš, zkažená vajíčka dneska riskovat nebudu. Minulá sračka stačila."

"Mrzí mě, že tady nic moc nemám. Nějak nemám čas jít nakoupit."

"To je v pohodě. Dám si čaj a cestou do školy tě pozvu na něco dobrýho. Nebo snad teď budeš platit ty?"

"Rád bych to zaplatil, vážně, ale zatím mi žádná práce nevyšla."

A takhle to šlo dalších dvacet minut. Zvonilka se snažila mi vtlouct do hlavy své rady a já se snažil být milý. Bonifác dostal snídani a my odešli z bytu. Cestou jsme se stavili v obchodě, Zvonilka si koupila čtyři koblihy a já si dal kávu. Na zastávce jsme pak potkali Jablíčko a začali jsme se společně bavit.

Seděli jsme v autobuse, jednu zastávku před naší vystoupila Zvonilka a popřála nám super den ve škole. My jí to samozřejmě oplatili, i když do školy nechodí. Zvonilka je v něčem stejně porouchaná jako já - některé věci jí prostě nedochází.

"Kámo, upřímně? Zvonilka je to nejlepší, co se nám kdy stalo. Je tak krásná... Dal bych všechno proto, abych s ní mohl chodit nebo jen být s ní na chvíli sám."

"Cože? Vždyť Zvonilka po tobě jede taky, měl bys to zkusit."

"Haha, no jasně. K tobě se pořád lísá a se mnou se baví jen málokdy."

"Jojo, uvidíš, jak dopadne ten test."

Poslední věty od Jablíčka jsem nevnímal. S každou přibývající vteřinou mi bylo hůř a hůř, začal jsem mít mdloby, polil mě studený pot a žaludek se mi převrátil vzhůru nohama. Musel jsem okamžitě vystoupit. Opravdu moc jsem se snažil to před Jablíčkem skrýt, ale jakmile jsme z autobusu vystoupili, sehnul jsem se a zvracel. Měl jsem pocit, jako bych tahal vodu z plic a nemohl se nadechnout.

Spolužáci, kteří vystupovali na stejné zastávce, se na mě dívali skrz prsty. Mysleli si, jak moc jsem se asi minulý den nachlastal a jak nezodpovědný flákač jsem. Ty jejich pohledy mi rvaly vnitřnosti ven z těla.

"Pane bože! Jsi v pořádku?" vykřikl Jablíčko.

Snažil jsem se o úsměv, abych uklidnil jeho obavy, a vymluvil se na bolest žaludku. Jablíčko to ale věděl. Věděl moc dobře, čím si procházím a jak mi je, jen se o tom se mnou nebavil. Byl mi tichou oporou.

Na školních záchodech jsem si opláchl obličej studenou vodou a snažil se uklidnit. Poslední dobou mi je fyzicky opravdu na nic - tyhle mdloby a nepříjemné stavy prostě přijdou a já nad nimi nemám žádnou kontrolu.

Když jsem se vracel do třídy, uviděl jsem na chodbě dívku, které asi nebylo stejně dobře jako mně. Pila vodu z růžové lahve a jemně se na mě usmála. Ten úsměv jsem znal - stejný jsem před pár minutami dával Jablíčkovi. Kuráž ji oslovit jsem ale postrádal.

Ve třídě se dělo pořád to samé, nic nového. Od spolužáků po profesory, všichni byli stejně pitomí a prostoduší, nikdo z nich nebyl doopravdy člověkem.

Jablíčko zůstal po škole v knihovně, já ale musel domů za Bonifácem. Chudák byl doma sám a určitě se mu po mně stýskalo (vsadím se o cokoliv, že celou dobu mé nepřítomnosti prospal). Před školou jsem ji znovu uviděl, tu dívku z chodby. Stála tam sama a mnula si ruce o stehna. Zapálil jsem si cigaretu a chvíli se na ni díval.

Byla moc hezká. Zrzavé vlasy v ohonu, jemný obličej, jemná dámská postava se správnými křivkami. Vypadala jako kočka - taková trošku sešlá kočka. Stála tam v černém kabátu, hnědých botách narvaných tlustými, teplými ponožkami. Byla malinká, mohl bych ji klidně celou sníst, kdybych chtěl.

Stála tam sama a zřejmě na někoho čekala. Možná na rodiče, protože jinak by už byla obklopena kamarádkami - vypadala, že je tady nová. Když si mě všimla, zrudly mi uši a ona mi zamávala. Pamatuje si mě. Já jsem se na ni letmo usmál, stejně jako ona na mě předtím. Když jsem cigaretu zahodil na zem a chystal se ji zašlapat, dívka už tam nebyla - pouze červené auto odjelo ze silnice.

Celou cestu domů jsem na ni myslel. Přemýšlel jsem, že by to mohl být skvělý románek a možná by mi to pomohlo na chvíli zapomenout na můj suchý a prázdný život. Doma mě čekalo to samé jako minule - tma, zima, prázdnota, smutek. A Bonifác.

Bonifác mě vždycky dokázal potěšit. Jeho hladové mňoukání mi neustále připomínalo, že z tohoto světa nemohu odejít. Sedl jsem si na sedačku, sundal si ponožky a začal psát Zvonilce.

Zvonilko, potkal jsem jednu dívku.