Liga Vzestupu // LK37

13.

Veronika

,,Verů? Můžu ti už vzít ten kufr do auta?" objeví se taťka ve dveřích mého pokoje.

,,Jojo můžeš, snad mám všechno zbalenýho, děkuju" odpovím mu a nezapomenu mu poděkovat. Jen kývne a už nese kufr po schodech dolu.

Zavřu skříň a tím pádem se mi naskytne pohled na můj odraz v zrcadle. Konečně už mi sundali sádru!! A já si to teď razím do Barcelóny!!! No není to skvělý? Taťka letí s klukama do Španělska, na nějaký utkání nebo co a domluvil že můžu ject s nima. Já se v tomhle moc nevyznám, jediný co vím, že tam budem na 10 dní a to mi stačí.

,,Verčo poběž už" zavolá táta ze zdola. Sakra já už se nemůžu dočkat! Poposkačím si radostí a hned běžím, takovou rychlostí div se nezabiju.

,,Veroniko co tak blbneš, chceš si zas něco udělat?" seřve mě Jana, neboli naše hospodyně, a nebo také známá jako bábinka všech bábinek. Protočím jen očima.

,,Nedělej takovýhle ksichty! Zůstane ti to Veroniko! Radši si vem tady svačinku na cestu" cpe mi do rukou krabičku s jídlem. Udělá se mi mdlo. Jak víte já a jídlo nejsme úplně kámoši.. no nic.

,,Snad se ti tu po mně nebude tolik stýskat. Kdyžtak můžeš zavolat a neboj, budu ti posílat, jak si to tam užívám" usměju se jak nejvíc falešně to jde. Vím jak moc jí to sere, taky by chtěla někam vyrazit, ale už je stará a ví že by to nezvládla. Je mi ji na jednu stranu líto, ale na druhou není. Je to zlá babka.

Jen se na mě zamračí a radši zas odejde do kuchyně.

,,Veroniko co jí zas provokuješ?" vyleká mě táta, kterej se zjeví za mnou. Sakryš.
,,Radši pojď. Ať jsme tam v čas"

,,Jasněěě"

♧♧♧

Už jsme konečně na letišti.

Celou dobu mám na tváři usměv až do té doby než mi dojde čím budu muset projít. Letem. Nikdy jsem neletěla a ani nevíte jaký z toho mám bobky.

Už je tu spousta z kluků, řekla bych že už možná i víc než půlka. ,,Tati?" drknu do něj nenápadně.

,,Copak Verů?" povitáhne na mě obočí. ,,Ježiš co se děje?" vyhrkne ze sebe když si všimne mého obličeje. Pár sparťanů se po nás koukne, ale nic extra.

,,Tati pšš" porozhlédnu se kolem nás jestli někdo z kluků neodposlouchává. Vím jsem paranoidní ,,Já se hrozně bojím letu" přiznám mu. Asi to tu se mnou každou chvílí švihne a to myslím smrtelně vážně.

Pohladí mě po vlasech. ,,Verunko nemáš čeho se bát. Budu tam s tebou a není žádná šance že by se něco pokazilo" snaží se mě uklidnit, ale nějak to nepomáhá. ,,Omluv mě teď nachvilku zlatíčko" dá mi letmou pusu na hlavu a někam odběhne a mě tu nechá samotnou. No, samotnou úplně ne, je tu tak patnáct kluků.. ale i tak mě chápete ne?

Vyndám si z kapsy mobil. Už mám konečně novej! Ani nevíte jak mi chyběl. Byla jsem skoro měsíc bez telefonu! Mám dokonce i nové číslo, takže mě už tamten podivín neotravuje.. a jsem za to fakt ráda, mám z něj pořád divnej pocit. Pořád si musím připomínat tu fotku, kterou mi poslal a na které jsem taktéž byla vyfocená. Nemám tušení co to bylo za magora.

,,Baf!" někdo mě zezadu chytne kolem pasu. Já zapištím až tak nahlas až se k nám obrátí všechny pohledy. Hned se otočím na tu osobu a chystám se tomu člověku jednu napálit.