Liga Vzestupu // LK37

14.

,,No konečně! Kdybych mohla tak tu zem klidně zulíbám" vyjdu z letadla a šeptnu Majdě. Ta jen zavrtí hlavou. Má mě už plný kecky. Celej let mě musela utěšovat a asi jsem jí dokonce i rozdrtila ruku.

,,Nechápu jak si mohla bejt tak posraná z jednoho blbýho letu" zasměje se.

,,Kdo je z čeho posranej?" objeví se mezi náma blonďatá hlava. Adam. Naznačím Majdě ať drží pysk a neříká mu o mé fobii, ale je to Majda co čekáte že udělá.

,,Veruna, má bobky z lítání a jako to ještě dost ubírám na dramatičnosti, kdybys ji viděl jak- auuu" praštím ji po hlavě, aby konečně zmlka, tohle přece nikdo nemusí vědět! Pipina jedna.

,,To mi neříkej-" začne se řechtat. ,,-že se Véra bojí létání" dořekne když trošku zklidní svůj záchvat smíchu. Proč jsou na mě všichni tak zlý?! Šmejdové jedni!
Zamračím se na ně.

Najednou ucítím ruku kolem svého pasu. Zmateně se na ní zadívám, patří Adamovi, komu jinému. ,,Piňďo, vždyť já to tak nemyslel" usměje se na mě a zesílí svůj stisk. Neříkám že není Kara pohlednej, je a moc, já jen prostě... nevím.

,,Takže teď si vyzvedneme kufry a pak jedeme na hotel" oznámí nám táta. Všichni jen něco zamumlaj na znamení souhlasu.

,,Dneska hraje Barcelónička proti Reálku, nepůjdeš se s náma mrknout?" zeptal se mě Karabec a stále nesundavá ruku z mého pasu. Jeho prsty mě příjemně hřejou.

,,Adame... no ja nevím-"

,,Jasně že půjdeme a moc rádi Áďo" skočí mi do toho Majduše, já ji snad jednou fakt zabiju. Co kdyby se třeba zeptala i mě jestli s tím souhlasím??!!

,,Fajn, platí kočky. Ve tři před hotelem" mrkne na nás obě, konečně sundá ruku z mého boku a někam zmizí.

,,Magdaléno děláš si prdel?!" vyjedu po ní. Nikam se mi nechce a už vůbec ne někam kde budou všechny kopačky, takže určitě i Ladislav... celej let jsem přemýšlela nad tím co říkal abych se odreagovala, ale stejně jsem k žádnému závěru nedošla. Nevím co to do něj zas vjelo, nikdy jsem se o jeho poroznost neprosila tak co mele...

Musela jsem přestat s přemýšlením nad blbostma, protože dojel konečně můj kufr.

♧♧♧

,,Proč je tu tolik sexy španělů sakra? Koho já si mám vybrat, jako prvního?! Hele co tamhle ten?" začne si upravovat výstřih.

Povzdychnu si. ,,Majdo jo ten je dobrej, běž ho zkusit" řeknu nakonec. Nemá žádnou cenu ji to rozmlouvat. Za tu dobu co jsme tu na stadiónu byla už za sedmy klukama a to tu nejsme ani tu blbou půl hodinu!

,,Jak vypadám?" načechrá si svoje už tak dokonalé vlasy. Opravdu moc jí to sekne, má na sobě dres Barcelóny a k tomu bílou sportovní sukni, vše nakonec doladila kšiltovkou. Vypadá... famózně a ani to, není dost silný slovo..

,,Vypadáš skvěle, utíkej za ním já se porozhlédla po stadiónu a za půl hoďky se tu sejdeme?" na to mi jen pokýve hlavou a už běží za oním klukem. Nemám tušení kdo to je, ale hromada lidí se s ním fotí, tak nevím nevím.

Vydám se se tu porozhlédnout. Je to tu krásné. Abych upřesnila tohle přesně je Barci stadión. Teda jestli to dobře chápu.

♧♧♧

Pochoduju si to tu už nějakou tu chvilku a najednou se ocitnu v nějaký chodbě. Netuším kde jsem, ale je to tu překrásný. Všude po stěnách visí zarámovaný čutálisti.

Přejdu až samotný nakonec chodby. Je tu celá stěna pomalovaná nejspíš všemi hráči. Je to naprosto... okouzlující.

,,Je to nádherný, že ano.." ozve se za mnou hlas, který jsem ještě nikdy v životě neslyšela... myslím. Neotočím se na něj a ani se na něj nepodívám. Oči mám stále přilepené na "obraze".

,,Je to nasprosto dokonalý. Ty detaily na každým z hráčů či trenérů a tak... to je neuvěřitelné..." hlesnu. ,,Vždycky jsem měla blízko k uměnímu, ale že by mě až tak něco nadchlo a okouzlilo? Tohle je poprvé ce se mi to stalo" dodám skoro neslyšně.

,,To mě moc těší. Podílel jsem se na téhle kresbě.. byla to fuška co si budem" zasměje se. Má hluboký hlas, ale přitom jemný. Něco jako Ladislav..

Konečně se na něj otočím. ,,Já...já" dojdou mi slova, když ho uvidím. Ostře řezané lícní kosti a tmavěhnědé vlasy krásně kontrastují. Přejde ke mně blíže.

,,Hector... Hector Fort" napřáhne ruku na seznámení. Chvilku na něj jen zaraženě koukám, ale pak ruku s radostí příjmu.

,,Veronika Rajmanová, těší mě poznat, tak talentovaného malíře" usměju se na něj.

,,Taktéž mě těší poznat faninku umění" mrkne na mě a u toho se uchechtne. ,,Ale faninka tady nemá co dělat, nebo se mýlím?" pozvedne obočí, ale stále mu na obličeji visí úšklebek. Nemám tušení kdo nebo co on je, ale tohle je snad zasranej bůh.

,,Omlouvám se nějak jsem sem zabloudila" sklopím pohled k zemi. Nejradši bych se vypařila odtud pryč. ,,Jo a jen aby bylo jasno, nejsem žádná vlhká faninka čutálistů, jsem jen faninka maleb. Nejsem tu kvůli nějakým nafrněným mičudám" dobře tohle asi nebylo nutný, ale já se potřebovala ohradit. ,,Ikdyž nevím proč ti to vůbec vykládám, nevím proč mi záleží na tom aby sis nemysle o mně něco co není pravda a beztak mě tu teď zkopeš, protože jsem urazila fotbalisty, ale já je vlastně nechtěla urazit" začnu plácat pátý před devátý. Veroniko co to zas bylo?! Proč to nejdřív nepromyslíš a až pak to neřekneš?!

Ani jsem si nevšimla že se objevil těsně přede mnou a utírá mi uniklou slzu. Proč zas bulíš?! ,,Promiň" fňuknu. Co si to o tobě bude teď myslet?!

,,V pohodě, ano? Nemyslím si o tobě nic špatného, neboj. Nechceš si dojít pro nějaký pití? Zvu tě" pohladí mě povzbudivě po rameni. Otřu si neposlušnou slzu, která mi unikla.

,,Bohužel budu muset odmítnout. Jsem tu s kamarády a hledali by mě" opět fňuknu.

,,Hledali by tě? A proto si tu teď sama ztracená?" pozvedne obočí. Na tomhle asi něco bude, už jsem určitě pryč víc než půl hodiny jak jsem si slíbila s Majdou.

,,Forte! Dělej! Xavi tě potřebuje" zařval na něj někdo. On se jen ohlédl na může, který na něj řval a pak se zas otočil na mě.

,,Budu muset jít. Bohužel.. mi amor slibuju že se ještě někdy setkáme" pohladí mě po tváři, tak jak to vždycky dělal Dorian... Otočí se a chce se vydat k odchodu, ale ještě se na mě otočí. ,,Na vem si ho a nesundavej. Takhle si tě najdu kdekoliv" podá mi náramek, kterej si sundal z ruky. Je dost specifický. Je sice z černých korálků, ale tak nějak zvláštně zapletený.

,,To nemůžu přijmout, vůbec se neznáme" chci začít argumentovat, ale než snačím začít, sundá mi z ruky gumičku.

,,A jsme si vyrovnaný" usměje se na mě a navlékne si mou tmavě modrou gumičku na ruku.

,,Tohle přece-" utiší mě jeho prst, který položí na má ústa.

,,Mi amor měj se, zatím" políbí mě na tvář a zmizí. Zůstanu stát uprostřed chodby a zírat na náramek v mé ruce. Tyvole to byl nějakej magor...