This will be Love | Stray Kids |

34

Je den odletu. Včera jsem si tak nějak utřídila věci v kufru. A potom se už nic moc nedělo. Než pojedeme na letiště tak čekáme ve společnosti na ostatní. Zatím tady jsme jen já Minho, Chan, Seungmin a právě teď přichází Jeongin. Je brzo ráno všichni jsme ještě unavení a nic moc se nám nechce ani do řeči jsme se nepouštěli. Kufry nám naložili do aut a až tu budeme všichni odjíždíme. Z dálky už jsem viděla Felixe a Changbina. Když vešli už měli sebou jen příruční zavazadlo.

Seděli jsme u stolu. Všude bylo ticho. Ne tím, že by byla budova prázdná, ale nikdo se nebavil a byli jsme tu prostě jen sami. Až teda na tuhle chvíli.

,,Tak jak jste se měli? Alex, Minho?"

Ptal se Chan a napil se u toho nějaké vody. Podívala jsem se na Minha, protože co bych na takovou otázku měla odpovědět. Samozřejmě vim, že když řeknu dobře tak to je stejné jedno, ale přece jenom ať je to trochu smysluplnější. Když se ani Minho neměl k odpovědi tak na nás začal Chan házet divné pohledy. Nakonec jsem stejně musela odpovědět já.

,,Tak normálně. Prostě co by jsi chtěl."

,,A co jste dělali?" Ptal se dal, ale trochu směnil intonaci hlasu a nevím proč ale v tu chvíli tím něco naznačoval a to Minhovi. Když jsem se ohlídala po něm hned jsem viděla ty protáčející se oči.

,,Nic moc. Stavili jsme se u Alex doma a byli jsme u mě"

Než stačil Chan něco další říct přiletěli od někud Han a Hyunjin. Klasický jsme se pozdravili a Chan si už zase vzal slovo. Kontroloval jestli všichni mají všechno a tak. Pak mi říkal, že jak půjdeme kolem fanoušků tak ať se držím spíš u štábu ať to není tak moc napadne nebo tak něco.

Nastoupili jsme do aut a jeli jsme, konečně. Cesta taky probíhala v klidu, protože zase se nikomu nechtělo (výjimečně) mluvit. Ale dál nevím jak si jsem to prospala.

Přijeli jsme na letiště a kluci začali vystupovat. První co tak si stouplo vedle sebe a nechali se vyfotit. Vevnitř na ně čekalo několik fanoušků a paparazzi. Jakoby nic jsem vystoupila z auta. Snažila jsem se jít vedle štábu coz bylo pár lidí. Bodyguardi měli co delat, aby udrželi všechny fanoušky dál od členů skz. Mířili jsme rovnou na odbavování a potom hned do letadla. Je to tak vymyšlené, aby se tady s celebritami nečekalo dvě hodiny a víc kvůli letadlu, odbavení a dalších. *
Přicházeli jsme kolem posledních fanoušků, když jedna holka zakřičela:,,To je ta holka z nemocnice! Stray kids tam byli s ní a já si nebyla jistá!"

Ukazovala si na mě prstem a spoustu lidí se na ni otočili a skoro všichni se začali dívat na mě. Několik blesků od foťáku mi blikalo do obličeje a začali na mě pokřikovat. Začalo mi být strašně nepříjemně. Ostatní to taky slyšeli. Felix se na mě otočil se starostí v očích. Trochu jsme přidali do kroku.

Jakmile jsme nebyli v dohledu fanoušků a už jsme se starali jenom o to letadlo, tak za mnou přišel Felix s Hyunjinem a Minhem.

,,Alex nic si z toho nedělej, fanoušci jsou všude a někdy jsou i kupodivu nenápadní. Nic se neděje"

Felix měl pořád starost a to mi přišlo hezké, protože moji rodinu přestalo zajímat jak se cítím a to že on není ani rodina a povídala jsem si s ním snad jen jednou.

,,Doufám že na tebe nebudou nějaký haty. Není to příjemný a soucítím s tebou. Fanoušci nás stejně na sociálních sítích zdissují"
 
,,Ach bože, život je těžký, Hyunjine"

Povzdychla jsem si a Minho si mě přivinul do náruče. Tak hezké a příjemné to je.

Už jsme se museli odbavit, jaká škoda ještě jsem se chtěla objímat s Minhem. V řadě si nás Chan zkontroloval jestli jsme všichni a jeden kufr po druhém jsme dávali na váhu a ukazovali naše cestovní pasy. S příručním zavazadlem jsme prošli půl letiště na kontrolu. Každý si vzal krabici do které vykládal elektroniku a druhou na příruční zavazadlo. Moje věci se ztratili pod tou věcí která detekuje jestli máte s sebou něco zakázaného. Paní, která právě dala signál Seungminovi aby prošel bezpečnostním rámem, tak ukázala i mě abych prošla. Žádný pípání nebylo tak to znamenalo všechno okay. Všichni jsme prošli a už jsme šli do letadla. Sedli jsme si a polovina z nás se uvelebila na spaní. Já ne, asi bych už neusnula. Seděla jsem u okna vedle Minha, který si na mě položil hlavu a jen tak si to užíval.

Po vzlétnutí snad skoro všichni odpadli. Jen Han mě sledoval se zvláštním úsměvem, pokus to byl úsměv. Minho mi ležel ne rameni, celý úplně vykroucený, ale asi se mu leželo dobře.

,,Co?" Zeptala jsem se s úsměvem Jisunga. V jeho obličeji se mu střídali emoce, ale snažil se je zakrýt. Byli mi to líto. Nakonec se mu na tvář vrátil úsměv, takový jemný.

,,Nic, jen vám to spolu sluší..." Pořádně se usmál a otočil se jinam. Doufám že mi potom řekne něco. Neodolala jsem a políbila Minha na čelo a opřela se o něj. Proč nespat, když můžu? Zkontrolovala jsem ještě čas a lehla si taky. Za chvíli jsem zavřela oči a spokojeně spala.

*Netuším jak to přesně funguje takže to neberte moc vážně.

Tak a je to tady! Nová kapitola! Dočkali jste se 🫠🫠🫠🫠🫠🫠

Jaké máte počasí co povodně a déšť????

Jak se jinak máte?

A hlavně happy birthday to Han Jisung ❤️ 🤩 🤩 🤩 🤩 ❤️