I thought that I have everything, but I didn't have you! // Michael Clifford

Štěstí v neštěstí

Sledovala jsem ho a přemítala. Jestli si to udělal kvůli mě, tak se do smrti nenávidím a neodpustím si to!

"Co tady děláš?" zeptal jsem téměř se strachem v hlase. Opřel se rukou o dveře a sledoval mě.

"Já," polkla jsem a vydechla. "Chci si s tebou promluvit," řekla jsem, abych se dostala z Lukova dohledu. Moc dobře jsem věděla, že nás sledoval. Michael pokývl hlavou a pustil mě do jeho pokoje. Nic se tu nezměnilo od mé první návštěvy. Sedla jsem si na postel a přemýšlela, co mu vlastně mám říct. Plácla jsem hloupost, ale my si opravdu potřebovali promluvit. Sklopila jsem pohled, nedokázala jsem se na něj podívat.

"Dio?" zeptal se vlídně a klekl přede mě, že jsem na něj viděla. Díval se mi upřeně do očí. Pohled jsem mu oplácela. "Nikam nejedu. Zůstávám tady a je mi jedno, že se ti to nelíbí," zašeptal. Musela jsem se nejspíše usmívat, protože se na mě nechápavě díval.

"Jsem ráda, že nikam nepojedeš," usmívala jsem se a objala ho. 

"Počkej, vždyť jsi mě tu nechtěla. Jak to?" nechápal. Odtáhla jsem se od něj a nechala ho, sednou si vedle mě.

"Byla to hloupost. Nikdy jsem nechtěla, abys odjel, naopak. Potřebovala jsem tě tu. Chris se se mnou o tobě odmítal bavit a když jsme se pohádali, nebavila jsem se s nikým. Až dneska ráno s Lukem, který mi řekl, že jsi doma. Byla jsem strašně šťastná, že tě zase uvidím a teď je mi ještě lépe, když vím, že tu budeš napořád," začala jsem se zase usmívat. "Strašně mi chybíš!" dodala jsem šeptem. Michaelovi začali cukat koutky do úsměvu. 

"Taky mi chybíš," usmál se pořádně a objal mě. Ulevilo se mi. Sama jsem ho objala, usmívala se a nechala tuhle chvilku přetrvávat. Už zase jsem v sobě cítila ten pocit, že je jenom Michael. Ne Chris, ale Michael. Vyhnala jsem tuhle myšlenku za hlavy, nesmím to pokazit.

"No, tak co někam zajít, abychom dohnali ten ztracený čas?" zeptala jsem se po tom, co jsme se od sebe odtáhli. 

"Zajdeme do Starbucksu a pak ti něco hezkého koupit," uculil se. Usmála jsem se protočila očima.

"Jak se ti to stalo?" zvážněla jsem trochu. Povzdechl si a sklopil pohled.

"Je pravda, že jsem někdy na chvíli odjel, no a jednou jsem se ošklivě spálil a tak se stalo tohle," pokrčil jemně rameny a zatvářil se...zklamaně?! Nedokázala jsem poznat jeho obličej.

"A na jak dlouho to ještě takhle budeš mít?"

"Mám to druhým dnem, asi ještě několik dní, netuším," hlesl. Smutně jsem se na něj usmála a vzala ho za ruku.

"Tak jdeme?" pokusila jsem se o zlepšení nálady nám oběma.

"Jasně," usmál se a vstal, stejně tak já, a vyrazili jsme ruku v ruce do Starbucksu.

****

"Dobrý den, co pak si dneska dáte?" zeptala se nás přívětivě slečna za pultem Starbucksu. Podívala jsem se na Mika s úsměvem na tváři.

"Jedno karamelové latté a jednu horkou čokoládu," řekl naši objednávku. Jen ten jeho hlas mi zlepšil náladu. Chvilku jsme počkali, vyměňovali si usměvavé pohledy, až jsme dostali naše pití. Vzali jsme si je a šli si sednout k volnému stolu. Podívala jsem se směrem na větší, kde jsme vždy sedávali s partou. Byl to krásný pohled, ale zároveň jsem věděla, že už to tak nikdy nebude. Od chvíle, co jsem se s Chrisem dala dohromady...i kdyby to skončilo, už by nic nebylo jako dříve. Zakroutila jsem nad tím hlavou a nadále se plně věnovala Michaelovi.

"Chutná?" usmála jsem se na něj. Neodpověděl, jen jemně pokývl hlavou a napil se. Fakt, Diano, ty začneš konverzaci tímhle?! 

"Co ty a Chris? Jak vám to klape?" vychrlil to na mě jako dělová střela. Musela jsme si tu otázku v hlavě ještě několikrát zopakovat, abych správně odpověděla. Když mi to došlo, začala jsem se trápit. Mike se na mě nedíval, sledoval kelímek své čokolády. Hrál si s náramkem a někdy a mě opatrně hodil očko.