I thought that I have everything, but I didn't have you! // Michael Clifford

Michael

Ani jsem si neuvědomovala, jak rychle jsem na Rhysova slova reagovala. Vzala jsem Charlieho za ruku a utíkala s ním ke dveřím budovy do haly, kde se za námi obraceli lidé a trochu nechápavě nás sledovali a kde na nás začala hulákat uklízečka, ať tu neběháme. Aniž bych stačila něco říct paní za recepčním stolkem, Charlie utíkal se mnou až na ulici k autu, ačkoliv neměl tušení o tom, kam vůbec tak spěchám. Přišlo mi to hrozně zvláštní. Ani ne před dvěma minutami jsem mému kamarádovi brečela do hrudi a nadávala na toho, jenž mi zlomil srdce velkou zradou. A teď jsem za ním jela do nemocnice s pocitem strachu a obav. Zlost a všechny špatné emoce kolem toho byly ty tam. 

Měla jsem velkou potíž s jízdou, která by nás oba nezabila. prudce jsem brzdila na červenou, předjížděla, kdy se nemělo a nepouštěla ani ty chudáky seniory o berlích, jenž trpělivě vyčkávali na někoho, kdo by byl tak ochotný a před přechodem zastavil, aby mohli s klidem přejít na druhou stranu silnice. Jakmile jsme se ocitli před budovou nemocnice, a tím jsme se ocitli i v bezpečí, vyběhla jsem z auta jak nejrychleji jsem mohla. Ihned se ozvalo prásknutí i druhých dveří, Charlie vystupoval taktéž. 

Před budovou jsem si všimla nervozně postávajícího Tylera, který na očividně čekal na můj příjezd. Jakmile mě zahlédl, šli jsme společně dovnitř s Charliem v závěsu. 

Na chodbě bylo spoustu lidí, i tak jsem mezi nimi byla schopna probíhat, až jsem se přes všechny prodrala. Ty mě sotva stíhal, za davem lidí mě dostihl. Oba jsme trochu vydechovali, chodba nebyla zrovna krátká.

Jedny dveře se otevřeli, vyšel z nich Rhys a Calum. Oba se tvářili... neutrálně. Rhys ke mně zabloudil pohledem, přistoupil ke mně a objal mě kolem ramen. Políbil mě do vlasů a společně s Calumem šel směrem k davu lidí. To jediné mi stačilo k tomu poznat, že to nevypadá dobře. Vešla jsem do otevřených dveří a nervózně nahlédla do bílého pokoje, který mi trochu naháněl i hrůzu. Ležel tam, pod bílou peřinou, s hadičkami na rukou a přístrojem vedle jeho postele, jenž zaznamenával jeho tep. To už u nás byl i Charlie, nahlížel mi přes rameno. 

Nevěděla jsem, jestli by bylo dobré ho požádat, jestli by k němu nešel se mnou. Neměl ho rád, a proto jsem ho nechtěla nutit. I tak by pro mě ale byl velkou oporou. 

Potichu jsem vešla do místnosti a zamířila k černé stoličce, co stála u zdi. Přitáhla jsem si ji k posteli a prohlížela si ho. Vypadal tu tak nevinně, bezmocně, vyřízeně, i když ve skutečnosti to byl mafián. Byl součást skupiny lidí, co vraždila, kradla a ubližovala ostatním. Ani přes to, že tu takhle ležel, nedokázala jsem mu odpustit. Ne teď, a nebyla jsem si jistá, zda bych byla schopna někdy v budoucnu. Ano, měla jsem o něj sice strach a obávala jsem se o něj, jenže v porovnání s tím, co mi zatajil a jak nám chtěl, hlavně mě, ublížit, v koutku duše, někde úplně na dně v hlubině, jsem mu tohle přála. Na každého jednou dojde. Vím, teď přemýšlím krutě. Myslím ale, že on už přemýšlel ve svém životě mnohem častěji a i víc krutě než já teď a tady. 

****

Byl večer toho samého dne. Charlie se musel vrátit zpátky do léčebny, hodila jsem ho tam autem. Když nás sestřičky zahlédly, začaly mi nadávat, jak jsem mohla odvést z léčebny někoho, kdo se lečí z agrese. Já a Charlie jsme ale věděli své a tak jsem je poslušně pokývala hlavou a zase odjela pryč. Jela jsem rovnou domů. 

Doma byli jen Tyler a Jett. Rhys nejspíše odjel s kluky. Neptala jsem se, prostě jsem kolem nich prošla do svého pokoje s myšlenkami někde v oblacích. V temných, začerněných oblacích, které mě nutily přemýšlet o Michaelovi. Nechtěla jsem na něj myslet, jenže po tolika věcech, co se dnes udály bylo těžké ho nemít v hlavě.