I thought that I have everything, but I didn't have you! // Michael Clifford

Nemocnice

Kapitola z více pohledů!

Pohled Diany:

Bolela mě hlava. Ne, celé tělo. Co se vůbec stalo? Kde to jsem? Chtěla jsem se pohnout, jenomže se mi to nedařilo, jak jsem měla všechny svaly ztuhlé. Nakonec se mi alespoň podařilo lehce otevřít oči. První co jsem zahlédla, bylo ostré světlo pokojové lampy. Musela jsem oči zase na chvíli zavřít, unavovalo mě to. Zkusila jsem se znova podívat, už se mi na světlo zvykalo lépe. Povšimla jsem si, že jsou žaluzie zatažené, musel být večer. Lehce jsem pohnula hlavou, můj krk na tom nebyl nejlépe. 

Najednou jsem zaslechla, jak se rozrazily dveře. Začalo kolem mě chodit hrozně moc lidí v bílém. Tak už jsem přesně věděla, kde jsem to byla. Nemocnice. Hrozné místo...

"Tep má v pořádku," řekl jeden z doktorů, který stál u přístroje se sestřičkou. Něco si zapisovala do papírů a pak je podala pánu v bílém, který jako jediný nic nedělal a sledoval mě. Převzal papíry a začal si je prohlížet. Cítila jsem, jak mi sestřička pomáhala si sednout, sama bych to nejspíše nedokázala. Druhá mi načechrala polštář a opřela tak, abych se o něj mohla opřít a pořádně vidět do pokoje. Nechápala jsem tolik péče kolem mě, ačkoliv jsem za to musela děkovat, protože jak už jsem řekla, sama bych to asi nedokázala. 

"Jak se cítíte?" zeptal se mě doktor s papíry, jakmile bylo v pokoji ticho. Všichni mě napjatě sledovali. Pořád mi nedocházelo proč.

"Zmateně," řekla jsem popravdě. Všem se na tvářích rozlily úsměvy a něco si mezi sebou řekli. Doktor, co se mě ptal, se také jemně usmál a šel ke mně blíž. 

"Nebojte se, vše se vysvětlí. Teď si hlavně musíte odpočinout. Kdyby cokoliv, zavolejte si sestru," mluvil ke mně mile a pak se se všemi odebral z pokoje. Tak teď se asi odpovědi na mé otázky nedostane, pomyslela jsem si a zavřela unaveně oči. Okamžitě jsem usnula...

Pohled Michaela: 

Seděl jsem netrpělivě v čekárně. Doktor říkal, že se probrala. To mě vytrhlo z únavy, která mě málem dohnala ke spánku. Měl jsem o ní hrozný strach, byl jsem pryč je chvilinku. 

Jakmile se otevřely dveře s číslem 493, vstal jsem ze židle a počkal, až vyjde i pan Stone, který tu byl tím nejhlavnějším doktorem. Zastavil se přede mnou s kamennou tváří. V hlavě se mi začaly tvořit ty nejhorší závěry celého dění. 

"Tak, pane Clifforde," začal vážně a zadíval se do papírů. Má nervozita stoupala a nejen proto, že se v čekárně rozbrečelo malé dítě. "Slečna McAley je v pořádku," řekl nakonec a zvedl pohled od papírů ke mně a usmál se. Oddechl jsem si, takhle mě děsit, že se jí opravdu stalo něco vážného. Vyrazil jsem ke dveřím pokoje, ale doktor mě chytl za paži a zastavil. 

"Musí si odpočinout," nasadil zase svůj vážný výraz. Pokývl jsem hlavou a on pustil mou ruku. Chtěl jsem za ní jít hned, pohladit jí a ujistit se, že je vážně v pořádku, jenomže jak to tak vypadá, muselo to počkat. 

Rozešel jsem se chodbou až k východu z budovy. Bylo pozdě večer, skoro půlnoc, a já se ještě musel stavit za Rhysem, Tylerem a Jettem a vysvětlit jim celou situaci. To bude určitě problém. 

Na parkovišti jsem našel své auto, nasedl do něj a vyjel vstříc seřvání od jejích bratrů...

****

Zazvonil jsem a čekal. Aniž bych se nadál, už se přede mnou otevřely dveře a v nich vyděšený a naštvaný Rhys zároveň.

"Kde je moje sestra?!" vyjekl naštvaně na celou ulici.