Osma

Teď nebo nikdy

Z pohledu Amber

S trhnutím jsem se probudila za hrozného zvuku. Ne to nebyl budík ani ranní hlášení od Evelin. Tohle bylo něco jiného. Výstražný zvuk doprovázený blikáním červených světel. ,,Co to sakra?" V tu chvíli mi někdo vtrhnul do pokoje. ,,Zvedej se dělej. Něco se děje. Tak sebou pohni." Theo přiběhl jako velká voda, nebyl u mě ani dvě vteřiny a už byl zas pryč. Na nic jsem nečekala prakticky vyskočila z postele a v rychlosti jsem na sebe házela připravený úbor na naší "výpravu", vlastně něco jako brnění. Které jsem zakončila náramkem od Vall. Možná se divíte, proč jsem si nenechala upravit oblečení ten náramek. Tak pro to že to umí jen jednou. Vall na tom pracovala ale nestihla to dodělat, takže se v náramku skrývá něco jako náhradní výzbroj a nebo jen náhradní části. ,,Adgar. Byli jsme napadeni, běžte. Vypadněte odsud co nejrychleji. Zadržíme je." Ozvala se mi v hlavě Evelin. ,,Počkat co vždyť...No jasně Kayla. Myšlenková víla" To už jsem byla připravená v naší společné místnosti, kde teda jsem nebyla sama. Navázala jsem oční kontakt s Tarou, ta jen přikývla. Následně přišel poslední. Tara koukla na Tylera a znovu přikývla. ,,Jdeme." A vyrazili jsme ze dveří. Na chodbě byl překvapivě klid až na ty světla a ten zvuk. Klid ale skončil v přízemí a na zahradě. Přelétla jsem pohledem po všech, co stáli na zahradě a že tam bylo spoustu lidí. Adgar si přivedl slušnou Armádu. To se ale z poza rohu, okolo kterého jsme zrovna procházeli vynořil Jack. ,,No konečně, našel jsem vás." A než jsme se nadáli  už jsme stáli v lese pár metrů od Adgarovi pevnosti. ,,Musím zpátky. Držte se." ,,Jo jasně dík za pomoc." Usmála se Tara.

Z pohledu Jacka

,,Musím zpátky. Držte se" ,,Jo jasně, díky za pomoc." Poděkovala Tara a usmála. Já jen kývnul a byl jsem zase zpět ve škole. ,,Jacku! Jacku musíš mě tam dostat." ,,Co-cože, Proč?" Jsem zmatený. ,,Proč? Proč on?" ,,Jacku, prosím. Dostaň mě za nimi. Prosím." ,,Fajn." Povzdechl jsem si a přenesl sebe a jeho na samé místo jako před chvílí ostatní. Co mě překvapilo že už tam nestáli. ,,Fajn jsi tu, tak čau a zkus se nezabít." Uchechtnul se a podíval se na mě pohledem "děláš si srandu". Už jsem se otáčel a chystal se jít zpět ale zastavil mě ještě jeho hlas. ,,Jacku....Děkuju." Kývnul jsem na něj a v mžiku byl pryč. ,,Divný, asi?"

Z pohledu Amber

,,Tak jo plán je jasný, komunikace jen myšlenkami." Ověřovala si Tara. Všichni jsme přikývli. ,,Jdeme." A rozběhly jsme se k pevnosti. Za námi se ozval zvuk. ,,Co to bylo." Ohlédla jsem se na místo, na kterém jsme před chvílí stáli. Nic tam nebylo. ,,Nic asi zvíře" Asi blázním, když si povídám sama se sebou. Do pevnosti jsme vtrhli, podle plánu, zadním vchodem, kde podle Elis nikdo nestál. Mířili jsme do největšího sálu tady. Kde má trůn Agar. Jo to všechno jsme zjistili. Probíhali jsme chodbami přesně tak jak jsme se domluvili. Každý stráže, který jsme potkali byli ihned zneškodněni. Zatím o nás nikdo nevěděl. A tak to mělo zůstat. Rozrazili jsme dveře sálu a k našemu překvapení tam doopravdy seděl. ,,Adgare!" Křikl Theo. ,,A no konečně říkal jsem si, že vás to vyprovokuje." Usmál se. ,,Jen jsem vás čekal později. Vyrušili jste mě u snídaně" Napůl se otočil a ukázal na svoje místo. ,,No ale to je jedno. George!" Zakřičel. ,,No jasně proč by s náma taky bojoval sám." Elis se ozvala v hlavě. Ale to už před námi byla celá skupina nastoupená v celé své kráse. ,,Teď nebo nikdy" Řekla jsem v duchu ostatním a začalo se. Na mě zbyl nějaký blonďák Kai myslím nebo nějak tak. Spustil na mě palbu ledových krystalů. Zvedla jsem plát země jako štít který jsem po něm i následně hodila. On zatím vytáhl nunčaky a ohnal se po mě. Omotala jsem si šlahouny ruce a bránila se co to šlo. Podrazila jsem mu nohy a on přepadl na záda, ale na nic nečekal vyskočil opět na nohy, svojí zbraň schoval a vytvořil ledovou stěnu kterou na mě poslal a já musela uhýbat. Jednou rukou na mě tlačil ledovou stěnu a druhou na mě posílal další ledový krystaly ostrý jako jehly. Jasně že jsem prohrávala, bylo to jasný už od začátku. Najednou za mnou byla stěna a já neměla kam uniknout. Ruce se šlahouny jsem opřela do stěny a snažila se ji zpomalit. ,,Lidi potřebuju pomoc." Zaprosila jsem v duchu ostatní. ,,Jsem tady. Dej ruce z toho ledu." Ozval se v hlavě uklidňující hlas. V momentě, co jsem odstranila ruce se přede mnou objevila bílo modrá bariéra, ze které šlehaly blesky na druhou stranu ode mě. ,,Leo?" Řekla jsem zmateně. ,,Šel jsem jen tak okolo a říkal jsem si, že by se vám možná hodila pomoc. Ne um....Z nějakého důvodu se u mě zjevil Sebastián a naléhal abych vám šel pomoc. Moc se mi nechtělo ale no...Jsem tady takže...Asi tak." Vysvětlil. Leo odvedl pozornost a já se mohla konečně soustředit na svoje nejlepší kouzlo, a to někoho uspat do bezvědomí. Takže o pár malých chvil ležel ledový kluk v bezvědomí. Společné jsme zneškodňovali jednoho po druhým. Poslední padnul George ale my s ním. Najednou jsme všichni byli v křeči na kolenech s hlavami zvednutými tak abychom viděli Adgarovi do očí. Zase ten pocit, jak kdyby vám někdo trhal svaly a lámal kostí. Nepředstavitelná bolest. ,,Musím říct, že jste mě překvapili ostatně tak jako vždycky." Usmál se na nás. ,,Stejně jsem věděl že jsou neschopný." Ohled se po těch, které jsme rozdrtili a skoro si až znechuceně odplivl. ,,To je ale teď myslím si že jedno nebo snad ne? Zpět k mému plánu. Alexi!" Ten se objevil opět velmi tajemně. Černý hábit kapuce do čela. Jak říkám tajemně a děsivě. Stoupnul si vedle Adgara a jen se usmíval, to jediné jsme mohli vidět. ,,To mi vlastně připomíná. Leo," pokynul hlavou a hned navázal ,,nečekal jsem, že se taky připojíš. Bohužel pro tebe jsi na špatný straně. Měl jsi několik příležitostí se ke mně připojit ale ty ne. Tak mi pověs, kdo z nás teď před kým klečí?" A vítězně se zasmál. ,,As..po...ň jse...m ne...zra...dil sv...oje přá...tel...é." Z Lea vyšlo něco mezi dýcháním a mluvením. ,,No škoda ale tak život jde dál teda aspoň ten můj." Odmlčel se. ,,No nic začneme nějakou tu srandu no ne. Hlásí se někdo dobrovolně." ,,Hm očividně ne." Ušklíbl se ,,Tak koho vyberme. Ale že by Amber. Ta předci nemá zbraň ne." Znova se zasmál. Očividně se na náš účet dobře bavil. To mě ale už ta síla vynesla nahoru tak že jsem nohama nedosáhla na zem. Přejemnou se stvořila zbraň a hned se přetvářela na sílu která plynula k Adgarovi. Zavřela jsem oči.

Takže takhle to skončí? Tím že zapomenu celý můj život a před očima mi vezme něco co ani nemám? Nebo tím že mi je zase vezme? NE. To nedovolím. Nemůžu to dovolit. Najednou jako kdybych si na něco vzpomněla. Byl to jen záblesk minulosti. Něco jako vidina. Byli jsme poraženi. Na sněhu kousek ode mě se válela těla a zbraně jen tak. Někdo nebo něco nás totálně rozdrceni. Já jediná zůstala. ,,Tak počkat já...já si vzpomněla." Před očima mi přeběhl celý život, valily se na mě vzpomínky ze všech stran a já na malou chvilku zapomněla co se vlastně děje a kde jsem. Už jsem ale věděla co mám dělat.

Prudce jsem otevřela oči a vnímala jen tu sílu přede mnou. ,,NE." Vykřikla jsem. ,,Už mi je znova nevezmeš. Ne to nedovolím. Já jsem Amber. Vládnu zemi. Moje zbraň je hůl. Jsem právoplatný člen Greys. Oni jsou jako moje rodina. Jsou vším, co mám. Oni jsou důvod proč každý den vstávám, proč pokaždé když spadnu se zvednu znova na nohy. Oni jsou můj život a já tě nenechám ti je mi znova vzít. Tentokrát už ne." Okolo mě se rozzářila zelená kopule. Bolest přestala a já na nic nečekala a skočila v před. Cestou jsem rukou zachytila moji zbraň, kterou jsem v mžiku dotvořila. Dopadal jsem nohama na zem a svojí kopulí kterou jsem rozvrstvila odstranila z ostatních magii Alexe. ,,I kdyby ses snažil sebevíc. Nás nezničíš, nerozdělí ani nenaštveš proti sobě." Mezitím co jsem mluvila jsem si jedním pohybem připnula zbraň na záda. Chytla jsem jednu ruku z každé strany, myslím že Coru a Elis, které můj čin opakovali. Každý pochopil tichý signál. Spojili jsme se proti zlu a spojili jsme i sílu. ,,Teď" Vykřikla jsem. A vypustili jsme veškerou naši sílu.

Z pohledu autora

Prach se ustálil a byl klid. Zdi jen tiše oznamovali že už dlouho držet nebudou. Místnost se pomalu rozpadala. Na první pohled byla prázdná ale nebyla v rohu pod sutinou zdiva ležela nehybně dvě těla. Po těch který tam před malou chvílí stáli nebylo ani památky. Slehla se nad nimi zem a prach usadil na jejich cestě.