Když kouřím, tak piju

33.

Pátek odpoledne a já čekám na Petra. Jakub tu stále není a Dominik je ve studiu, takže jsme se domluvili, že půjdem k nám, alespoň tam budem sami. Prý to nechce řešit někde před lidma.

Bytem se rozezní zvuk zvonku, takže odzvoním a čekám na Petra, který opravdu do chvilky zaklepe na dveře. Jsem nervózní z toho, o čem chce mluvit, ale jsem přesvědčená, že mu dnes řeknu o tom, že čekáme miminko. Měl by to vědět.

,,Ahoj" pousměju se, když otevřu dveře

,,Čau" odpoví neutrálním tónem, ze kterého nedokážu rozeznat, jestli je naštvaný nebo smutný nebo šťastný nebo co se sakra děje.

Udělám krok k němu a obejmu ho kolem krku. Objetí mi vrátí, ale je to spíš takové objetí, že musí, než že chce. Odtáhnu se od něj a udělám krok od dveří, aby prošel.

Vezmu ho do kuchyně, kde mu dám vodu k pití a sedneme si naproti sobě ke stolu.

,,Tak o čem si chtěl mluvit?" zeptám se, když vidím, že absolutně neví jak začít.

,,Nevím, jak začít, takže to řeknu, tak jak to je" přesune pohled do zdi. A po chvilce spustí ,,Prostě asi před měsícem se mi ozvala Lucka, že je v Česku a začali jsme se nějak hodně vídat. A prostě jsme se rozhodli, že to zkusíme znova spolu, takže nemůžu být, ani se vídat, s tebou.. Promiň" zvedne se a odejde ke dveřím, kde ještě zabrblá ,,Nejsem nejlepší, i když snažil jsem se být, tak promiň, že nechal jsem tě jít.. Já jen, že jednoho z nás dvou musel jsem já zachránit a byla si to ty" hned na to slyším ránu dveří. Vážně odešel..

.

,,Jsem doma" houkne od dveří Dominik, ale já se ani nehnu. Sedím v kuchyni už dobré tři hodiny, od chvíle co Petr odešel. ,,Žiješ?" uchechtne se a zamává mi rukou před obličejem, když přijde do kuchyně. ,,Hej, co se stalo?" nechápavě se zeptá, když ani na to neodpovím, tak mě začne lechtat, ale já jsem opět bez reakce.

Mírně ho od sebe odstrčím a jdu do pokoje. Na poličce mám vystavené nějaké fotky s blonďákem, který mě poslední týdny dělal šťastnou, vezmu je a schodím je na zem. Jeho věci, které tu mám, naházím do tašky a vyhodím za dveře mého pokoje. Nechci tu nic s ním.

Svalím se na postel a poprvé za tu dobu, co odešel, propadnu hysterickému pláči. Jak jen mohl? Měsíc se s ní schází a řekne mi to až teď? To jsem mu ještě neřekla, že čekáme dítě. Ani mu to neřeknu. Má právo na svoje dítě, ale když mu je přednější Lucie, tak fajn. Skončili jsme spolu.

,,Miuško" vejde mi do pokoje Dominik, a když vidí, že se nemůžu pořádně ani nadechnout od breku, tak si lehne ke mně a pevně mě obejme.

,,Jak-jak jen.. mohl" vykoktám

,,Dýchej hlavně" začne zhluboka dýchat a já se snažím s ním.

Když se trošku uklidním, tak se rozhodnu mu vše říct ,,Řekl mi, že.. Se mu ozvala Lucie.. Před měsícem.. Chce to s ní zkusit znova.. Nemůže se semnou vídat" říkám mezi vzlyky.

Dominik jen nevěřícně kouká ,,Řeklas mu o tom?" dá mi ruku na bříško a začne mě po něm hladit. Jen záporně zakroutím hlavou a on si povzdechne ,,Proč ne?"

,,Přišel, řekl mi to a hned odešel, nebyla příležitost.. Nebudu mu o tom říkat, budu to dítě vychovávat sama"

,,Měla bys mu to říct"

,,Já vím, ale když chce být s ní, tak ať si je, já to zvládnu"

,,Dozví se to i tak.. To teď nebudeš devět měsíců, pak ještě několik let na žádné show? Nikde se ukazovat? Jen tak zmizíš? Tak to nefunguje, ti lidi to zjistí i tak"

,,Tak to řeknu sama na instagramu třeba, ale nebudu říkat s kým, stejnak ho to nebude zajímat" pokrčím rameny

,,Když myslíš, podle mě bys mu to prostě měla říct, ale nutit tě nebudu, že jo" nevinně pokrčí rameny

,,Možná" lehnu si na něj a stále ho objímám, až dokud neusnu. Dneska toho bylo moc.

-------
Pomalu se blížíme ke konci, tak můžete psát do komentářů, jak si myslíte, že to dopadne🫣