„Hane, musíš si vzpomenout. Je to otázka života a smrti." Jeho hlas zněl naléhavě, téměř zoufale. Oči se mi zarývaly do duše, jako by mě mohly přimět si vzpomenout silou vůle. Něco v nich se třpytilo, útržky naší minulosti, záblesky bolesti a viny. "Vzpomeň si!"
Stáli jsme mezi přístroji, křehkým tichem rušeným jen bzučením elektrického proudu. Cítil jsem divnou vůni všech těch bíle zbarvených zdí, až se mi z toho zamotala hlava. Vím, že na nás přes kamery koukají, ale teď nemělo smysl se tím zabývat.
„Jsem si jistý, že jsem ti někdy řekl, možná když jsme byli v Daejeonu... nebo když jsme se prvně potkali. Prosím, Hane. Musíš si vzpomenout," pokračoval Lee Know, jeho hlas byl téměř roztřesený.
Bylo to na mně. Pokud si teď nevzpomenu, budeme ztraceni. Oba, všichni. Zavřel jsem oči, snažil jsem se vrátit v čase, ponořit se do stínů vlastní mysli. Ale vzpomínky byly jako ostré střepy nejasné, bolestivé, každá z nich mě bodala hlouběji. Viděl jsem nás, naše první setkání, jak jsme stáli proti sobě, jako nepřátelé, jen abychom byli později nuceni spolupracovat. Naše hádky, obvinění, ticho... A pak ta chvíle, kterou jsem se snažil pohřbít.
„Lee Knowe, byl jsi tady, že jo?" zašeptal jsem, hlas mi selhal. Jeho pohled ztvrdl.
„Ano. Tady to pro mě začalo." Vzduch kolem nás zhoustl. S každou vteřinou jsem cítil, jak se blíží konec. Bylo to jako slyšet tikání hodinek, přestože žádné nebyly. Stěny jako by nás svíraly, tísnily nás svým chladem a prázdnotou. Lee Know se na mě podíval a podíval se mi do očí.
„Teď není čas na pochybnosti. Vzpomínky bolí, ale musíš je najít. Vím, že můžeš!" Jeho naléhavost mě drtila. Když jsem zavřel oči, zahlédl jsem ji. Tu vzpomínku, kterou jsem chtěl najít. Byla temná, ostrá jako čepel a přesto se odmítala ukázat. Stála mezi námi jako neviditelný svědek všeho, co jsme kdy udělali.
„Já... já si vzpomínám," zašeptal jsem. Lee Know se napnul.
„Co v ní je?" Zhluboka jsem se nadechl a otevřel oči.
„V té chvíli, která nás navždy změnila, kdy jsme zradili sami sebe." Jeho pohled se na mě zastavil a v očích mu bleskla naděje.
„Dobře, tak to najdeme. Ať to stojí cokoliv."
A tak jsem zavřel oči a nechal své mladší já vyprávět příběh, který by měl rozhodnout o našem osudu.
(Funguje jako před kapitola pro celý příběh. Má málo přečtení, protože jsem ji vydala až později než první kapitolu.)
ČTEŠ
Soulmates | minsung
FanfictionLee Know a Han byli nejlepší přátelé, až do chvíle, kdy Lee Know začal Hana ignorovat. Bez vysvětlení, bez varování. Jen ticho. A Han, zraněný a zmatený, neměl jinou volbu, než hledat pomstu. Ale pomsta není nikdy jednoduchá, když ve hře hraje srdce...
