24.dubna 2036 - Středa
Komisaři Valmérasovi se konečně povede usmířit se s Marií. Dalo mu to spoustu práce a jeho mužská hrdost při tom dostala dost na frak. Kdyby spočítal všechny ty kytice, které své ženě donesl na omluvu, mohl by si otevřít skvěle prosperující květinářství. Valméras však nelitoval žádných výdajů, aby znovu nastolil klid a harmonii v manželství.
Dnes už od rána vyřizuje komisař Valméras telefonáty a administrativu ve své kanceláři na Batignolleském bulváru.
Kriminální policie se na Batignolleský bulvár nastěhovala asi před deseti lety a spolu s ní sem přešlo mnoho odborných laboratoří.
Obrovský ocelový, betonový a prosklený komplex se rozkládá do šířky a ční i do výšky. Zvenčí to celé vypadá, jako by si nějaké obří dítě zapomnělo uklidit stavebnici.
Komisař Valméras myslí na neznámého muže, který se navzdory svému slibu (nebo to snad byla pohrůžka?) za celých osm dní od toho prvního setkání neobjevil v Lamarckově ulici. Komisař Valméras ho bezděky vyhlížel každé ráno i každé odpoledne a večer, když se vrátil z práce. Ten chlap se nikde neukázal.
Komisař Valméras se na jednu stranu raduje, že se zbavil nezdvořilého dotěry, ale na druhé straně ho zaplavují obavy o osud toho člověka. Co když se mu opravdu něco stalo?
Pečlivě pročítá všechna hlášení o nálezu neznámé mrtvoly, zajímá se i o oběti dopravních nehod a o pohřešované osoby. Zatím nenachází žádný popis, který by seděl na tajemného muže se psem.
„Ten chlap má nervy!… Nejdřív se mnou chce mluvit, naťukne svoje trable, a pak se na všecko vykašle!… Teď mám kvůli němu brouka v hlavě,“ supí komisař Valméras a vztekle bušil prsty do počítačové klávesnice.
Inspektoři rychle postřehnou komisařovu náladu a raději jsou tiše jako myšky. Vyhýbají se kanceláři svého šéfa a nechodí k němu, pokud nejde o služební povinnosti.
Komisař Valméras v těch dnech připomínal minové pole. Stačilo by špatně šlápnout, říct nějakou malou narážku na jeho náladu, nebo zmínit potíže s manželkou a komisař by vybuchl.
Už teď tříská dveřmi při každé možné příležitosti, div se z nich nevysype sklo. Nikdo z podřízených nestojí o to být příčinou exploze komisařova hněvu, protože Valméras by v takové situaci seřval i ministra vnitra, až by to slyšeli lidé na druhém konci Paříže.
„Dělá si zbytečný starosti,“ utrousí jeden z mužů v kanceláři inspektorů.
Je mu tak kolem dvaceti let, má pohlednou tvář s modrýma očima a černými kudrnatými vlasy spolu s vysokým tělem sportovce. Patří mezi pár studentů policejní školy, které sem ředitelství přidělilo na stáže. Na jeho stole stojí jmenovka: „Retteau Armandi.“
„Ty snad něco víš, Retteau?“ vyzvídá jiný inspektor kolem padesátky se zelenýma očima, světle rezavými vlasy na ježka a s pravou polovinou obličeje i těla poznamenanou ohněm. Jeho dlouhá a štíhlá postava se zvedá od stolu se jmenovkou: „Prosper Lune.“ Zamíří ke stolu, kde sedí ten mladík.
„Nevím nic určitýho, Prospere, ale myslím, že to má co dělat s nějakým tajemným chlapem,“ vypráví Armandi s vědomím vlastní důležitosti.
„Retteau, nedělej zbytečný drby!“ zařve komisař Valméras, který na několik minut opustil svou kancelář, aby si zašel do kuřárny.
Armandi se instinktivně přikrčí.
Komisařovi podřízení se potutelně zasmějí. Hněv komisaře Valmérase konečně našel hromosvod.
„Prospere, ty se moc neškleb… Taky na tom neseš svůj díl viny. Kdyby sis nevšímal Retteaua, bylo by všechno v pořádku!“ komisař zaměří zbytek své zlosti na popáleného inspektora.
„Pardon, šéfe,“ omluví se Lune a vrátí se ke své práci.
Komisař Valméras si v kuřárně dá jednu dýmku na uklidnění a míří znovu do své kanceláře. Obvolá márnice a nemocnice. V žádném z těch zařízení se nenachází člověk, jenž by odpovídal popisu záhadného muže.
„Sakra, proč cejtím tolik odpovědnosti za to, co se tomu chlapovi stane?!“ nadává komisař Valméras sám sobě a zuřivě buší do klávesnice.
Kdyby komisař alespoň znal jméno toho chlapa se psem, mohl by si o něm něco zjistit a pokusit se vyvodit, proč by toho muže chtěl někdo zabít. Nejvíc komisaře Valmérase znervózňuje právě možnost, že je v ohrožení život onoho chlápka.
Měl snad komisař toho člověka ihned zadržet? Mohl podniknout cokoli jiného? Vždyť neznámý Valmérasovi nepověděl nic o tom, proč nebo jak má dojít k vraždě.
Komisař Valméras se snaží ujistit sám sebe, že za této konstelace hvězd nemůže udělat nic. Nedaří se mu přesvědčit své svědomí, že podnikl vše, co se dalo.
Na stole komisaře Valmérase zazvoní telefon.
„Valméras. Policie,“ ozval se úředním tónem komisař.
„Přijeďte do ulice Lepic… Číslo 69… Krev… Všude je krev,“ koktá vyděšeně ženský hlas.
„Kdo volá?“ zeptá se Valméras.
„Rychle přijeďte… Je to hrůza!“ drmolí žena.
„Na nic nesahejte! Za chvíli jsme tam,“ odpoví rázně komisař Valméras.
Obratem kontaktuje patologa, odborníky na zajišťování stop a sebere pět svých lidí.
Za několik okamžiků už komisař se svými inspektory v jednom služebním voze uhání ulicemi se zapnutým majáčkem a sirénou na udanou adresu.
Dům v ulici Lepic vypadá celkem zachovale.
Na Montmartru byste našli spoustu takových starých domů podobných činžákům s opravenou fasádou a novými okny.
Před čtyřpatrovým barákem už stojí sanitka, automobily specialistů na zajišťování stop a černý vůz ze soudní patologie.
Komisař Valméras si vyžádá od techniků, kteří pomáhají se zajišťováním stop, ochranný oblek, návleky na boty a chirurgické rukavice. O chvilku později vypadá jako bílý přízrak. Uvnitř domu na schodech se dva muži v podobném bílém oděvu zabývají postřikem zábradlí a schodů luminolem. Když pak osvítí postříkaná místa UV světlem, objeví se jasně světélkující šmouhy, které se táhly až ke vchodu.
„Krev, kterou někdo pečlivě setřel.“ prohlásí jeden z těch mužů a odebere několik vzorků do zkumavek. Druhý mu přidrží baterku nad skvrnami.
Z druhého patra schází zdravotník v reflexní vestě. Musí se vyhnout několika technikům s kamerami a mobily, na které zaznamenávají veškeré dění na místě činu.
„Vy jste komisař Valméras?“ zeptá se komisaře Valmérase.
Komisař jen přikývne.
„Jděte do druhého patra, už tam na vás čekají,“ utrousí záchranář stručně a nastoupil do kabiny sanitky.
Komisař Valméras vystoupá po schodech do druhého patra. U dveří bytu nacházejícího se mezi dvěma dalšími se shluklo nejvíce lidí. Většinou to jsou zaměstnanci kriminálky, specializovaných laboratoří nebo patologie.
Na schodech do třetího patra sedí přibližně třicetiletá platinová blondýnka. Hnědé oči upírá kamsi do neznáma. Korálově rudé rty se chvějí a nádherně upravené ruce rychle skryjí kulatý obličej. Pláče. Její spíše vysoká, božsky tvarovaná postava s bujným poprsím z ní dělá velmi žádoucí ženu.
Vedle ní stojí malá korpulentní žena v záchranářské uniformě.
Valméras se trochu zarazí. Tu sedící ženu přece zná. Velká Francina, exkluzivní prostitutka na objednávku. Co tady dělá?
„To vy jste volala k nám na policii a záchranku?“ zjišťuje se komisař Valméras.
Ničím nedá najevo, že se s touto dámou někdy setkal.
„A- a- ano,” koktá Francina téměř nesrozumitelně.
Valméras k ní přidřepne, aby jí viděl alespoň trochu do očí. „Vy jste slečna Francina Duvalová, že ano?“
Francina jen kývne. Skrze slzy sotva pozná, kdo k ní mluví, ačkoli komisaře Valmérase zná.
„Jsem komisař Valméras,“ představí se komisař Valméras s pohledem upřeným na ženinu tvář. Ukáže i svůj odznak.
„Pane komisaři, ta žena našla něco hrozného… Když jsme sem přijeli, byla ve velkém šoku, musela jsem jí píchnout injekci na uklidnění… Teď není schopná výslechu,“ upozorní komisaře Valmérase záchranářka.
„Budete ji brát do nemocnice nebo domů?“ zajímá se komisař Valméras.
„Spíš domů,“ odpoví záchranářka.
„Kdy s ní budu moci mluvit?“
„Nejspíš až zítra kolem deváté ráno. Dala jsem jí bezpečné sedativum. Teď se prospí a zítra zvládne odpovídat na vaše otázky.“
„Než s ní odjedete, musím se na něco zeptat… Slečno Duvalová, co se stalo?“
„Já pořádně nevím… Přišla jsem za ním, bylo odemčeno… Vešla jsem a tam v předsíni bylo… Panebože!… Ta krev!… A pak… V obýváku on!… Nikdy v životě na to nezapomenu!“ hlas se jí tak třese, že jí komisař skoro nerozumí.
„Tak ji odvezte,“ svolí komisař Valméras a narovná se.
Nemusí se ptát na její adresu, protože zná její nechuť se kamkoli stěhovat. Celá dlouhá léta bydlí Francina Duvalová v ulici Saint Vincent číslo 32.
Záchranářka odvede ženu k sanitce.
Valméras se otočí a vejde do bytu. Na prahu ho ovane pach rozkládající se krve. Tři z pěti inspektorů zblednou.
„Paule, vezmi si s sebou Sébastiana a vyzpovídejte všechny sousedy v tomhle baráku i z blízkýho okolí,“ přikáže Valméras dvěma nejbledším inspektorům.
„Už na to jdu, šéfe,“ usměje se vděčně jeden z těch dvou.
Na jeho odznaku je jméno „Paul L’ Aigle“, je mu něco málo přes čtyřicet, má tmavě hnědé oči a vlasy stejného odstínu jako svoje oči. Pěkně rostlá vysoká postava budí často pozornosti žen. Inspektor L’ Aigle se bleskurychle rozběhne směrem do prvního patra.
„Už se řítím, pane komisaři,“ prohlásí nadšeně druhý muž kolem čtyřicítky s dlouhým hubeným tělem, pískově žlutými vlasy na ježka a modrýma očima za brýlemi.
Jméno na jeho odznaku zní: „Sébastian Coictier“. Inspektor Coictier vyběhne z domu a spěchá k vedlejšímu domu zjišťovat, jestli sousedé něco slyšeli nebo viděli.
Valméras se obratně vyhne mechanoskopovi, který s pomocí moderních přístrojů a měřidel zkoumá vstup do bytu.
„Nikdo sem nevnikl násilím,“ řekne stručně komisaři, když se Valméras zeptá, jak to vypadá.
V předsíni se komisař Valméras zastaví. Musí počkat, až kolem něj projde zaměstnanec soudního lékařství.
Na zemi předsíně se válí oblečení nasáklé krví. Přes podlahu vede krvavá stezka z obýváku do koupelny a ke vchodu do bytu. Za prahem už nevidí žádné viditelné stopy krve. Zřejmě se na chodbě vytíralo. Luminol odhalil, že i tudy vedla krvavá cestička až ke vchodu do domu.
Komisař sleduje krvavé otisky bot. Jedny vypadají na mužské polobotky, zhruba velikost 44. Druhé odhaduje tak 46 nebo 47 a třetí zase menší, Valméras je tipuje na třicet osmičky nebo čtyřicítky, ale ne větší.
Valméras opatrně překročí důležité stopy a zamíří k obýváku, kde před okamžikem zahlédl bílý ochranný oděv soudního patologa.
Zpřevracený nábytek, rozpáraná křesla a rozházené drobné předměty a listiny svědčí o zuřivosti pachatele. Po celé místnosti se táhnou krvavé louže. Některé větší jiné menší.
Mezi vším tím nepořádkem v největším tratolišti krve leží dvě mrtvoly. Komisař Valméras nejdříve zaměří svou pozornost na mrtvého muže, ležícího na levém boku hlavou k oknu. Od pohledu vypadá na padesát, vysoká ramenatá postava vypadá, jako by ten člověk jen usnul uprostřed krve. Černé, lehce zvlněné a prošedivělé vlasy slepila krev. Ocelově šedé oko zírá do prostoru zcela bez života. Kousek obličeje s levým okem chybí.
Irský vlkodav ležící vedle muže nejeví ani náznak života. Jak by také mohl, když i jemu chyběla část lebky?
„A do pr...kenný ohrady,“ uleví si komisař Valméras.
Od mrtvoly muže vzhlédne obrovitý, zavalitý chlap s šedivým plnovousem a téměř bílými vlasy. Jeho světle hnědé oči se střetnou s komisařovým pohledem. Na krku se mu houpá jmenovka: „Doktor Valentin Villeroy.“
„Jo, má pořádně zkaženej den… Tys ho znal?“ prohodí doktor Villeroy.
„Jednou jsem se s ním viděl… Mluvil se mnou o tom, že chce zabránit své vraždě, ale neřekl mi ani svoje jméno. Nemohl jsem nic dělat,“ odpoví komisař Valméras..
„Podle prvního ohledání to odhaduju na vraždu, takže ten chlápek měl pravdu, když se bál o svůj život,“ poznamená Villeroy a sáhne mrtvému do kapsy u kalhot.
„Tady je jeho peněženka s občankou,“ doktor podá komisaři luxusní peněženku s několika přihrádkami na doklady a vizitky.
Komisař Valméras si vyhledá občanský průkaz s čipem a fotografií.
„Anselm Samson Claude Reniér… Trvale bytem na Hochově třídě padesát… Tak se mi zdá, že tady měl drahou zašívárnu… Ženatý, narozený 7.února 1986 v Quimperu,“ čte si pro sebe komisař Valméras a veškeré údaje si zapisuje.
„Retteau, jeď na Hochovu třídu číslo 50 a oznam paní Reniérové, že je vdova, vezmi si s sebou Rémiho, už to parkrát dělal, tak ti poradí. Vyptejte se na jeho přátele, známé, žijící příbuzné a tak dál,“ přikáže komisař Valméras.
Armandi se podívá na středně vysokého, tlouštíka, jemuž bylo kolem třicítky, měl krátké vlasy v odstínu teplého karamelu a ledově modré oči. Celé jeho jméno znělo Rémi Gérard. Oba poslechnou svého nadřízeného a vyrazí za svými povinnostmi.
Komisař Valméras znovu zaměří svou pozornost k mrtvému. Teď už to není jen anonymní muž, kterého jednou potkal a s nímž mluvil. Komisař konečně ví jeho jméno, což ho s tím chlapem trochu sblíží i smíří.
Komisař Valméras na Reniérově krku z pravé strany zpozoruje střelnou ránu s načernalými okraji a stopy po škrcení. Obličej, krk a ruce vypadají, že je Reniér strkal mezi rozzuřené kočky.
„Místo vstřelu… Je to těsně pod dolní čelistí… Střela pronikla tepnou, proto je tu tolik krve,“ brumlá si potichu Valméras.
Doktor Villeroy Valmérase slyší a pokyvuje na souhlas.
„Taky se pořádně porval, podívej se,“ Villeroy zvedne Reniérovu pravou ruku.
„Za nehty jsou částečky kůže… Hodně se bránil,“ potvrdí komisař Valméras.
Krev ze střelné rány a škrábanců už zaschla.
„Dát mu dohromady obličej bude jako skládat z mletýho masa kus flákoty,“ utrousí doktor Villeroy a pinzetou sbírá úlomky kostí. Ukládá je do jednoho sáčku.
Komisař Valméras se na něj podívá svým nejpřísnějším pohledem. Cení si profesionality doktora Villeroye, ale jeho černé až morbidní vtipy bývají někdy dost přes čáru.
„Od oka bych to hádal na devítku… Nejspíš novější model,“ komisař Valméras se nakloní nad mrtvolou.
„Mohla by být… Projektil opustil hlavu levým okem… Vrah byl menší než pan Reniér a podle úhlu ti můžu říct, že se zrovna rvali, když to schytal.“
„Kdy přibližně zemřel?“ zajímá se Valméras.
„Podle stavu těla bych řekl, že v noci z pondělí na úterý zhruba v rozmezí jedenácté hodiny v noci a jedné hodiny ráno… Má chytrý hodinky, ty většinou uměj zaznamenat tepovou frekvenci v průběhu dne… Jsou totálně vybitý. Nechám mu je na ruce a u sebe v pracovně je zprovozním, pokud to půjde. Třeba.… Po pitvě ti řeknu víc.“
Komisař Valméras přesune svou pozornost k mrtvému vlkodavu. Na širokém, černém obojku z pravé kůže visí známka se jménem „Castor“. Zezadu je vyryté telefonní číslo a adresa majitele.
Castorova hlava téměř znemožňuje rozpoznat, jak krásný to býval společník. Přesně mezi očima zeje díra po střele.
„Zdá se, že je to stejná ráže jako u Reniéra,“ usoudí komisař Valméras.
„To jo… Bránil svýho pána a pachatel ho zabil,“ doktor Villeroy pomalu vstane od mrtvého muže a přejde ke psu.
Z pohledu na dvě zohavené hlavy se zvedne žaludek i tak zkušenému policistovi, jakým byl Valméras. Komisař musí na několik okamžiků odvrátit oči od obou mrtvol. Některé věci jsou opravdu silný tabák i pro profesionály.
Komisař směřuje svůj pohled na policejní fotografy a na pracovníky zajišťování stop.
„Tady jsou projektily,“ hlásí dívka v bílém oděvu a označí místo nálezu číslem a měřítkem. Stojí u stolku s televizí. Komisař odhadne vzdálenost od těla na zhruba osmdesát centimetrů. Fotograf spěchá zdokumentovat nález. Jakmile vyfotí obě nalezené kulky, uloží je dívka do sáčku na důkazy.
Další žena z balistické laboratoře zapisuje nález prázdného pouzdra na pistole, krabičky nábojů a potvrzení o koupi zbraně spolu s registrací.
Komisař Valmérase to zajímá. Vezme si obě listiny a čte si je.
„Měl úplně novej automat Browning 6.35… Ten nadělá víc rámusu než škody…. Koupil ho a nechal si ho zaregistrovat minulej rok,“ řekne polohlasem komisař Valméras.
„Ale tu pistoli jsme tu nikde nenašli,“ upozorňuje žena od balistiky.
„Hmm,“ zabručí Komisař a nadechne se k dalším úvahám.
ČTEŠ
Případ tří pistolí
Mystery / ThrillerKomisaře Valmérase osloví u kavárny tajemný muž, který neprozradí své jméno. Valméras je o několik dnů povolán k mrtvole, v níž pozná právě muže, který s ním mluvil. Jmenuje se Anselm Reniér a je bankéř. Jak to dopadne, když se do celé věci zamíchá...
