Případ tří pistolí

Kapitola 4: „Mami, to jsou poldové."

   Před nádherný třípatrový dům na Hochově třídě číslo 50 dorazí Armandi s Gérardem kolem jedenácté. Ani jednomu z nich se nechce oznamovat paní Reniérové, že je vdova a že jejího muže někdo zabil dost ohavným způsobem.
   Tohle je vždycky jeden z nejnevděčnějších úkolů, které policisté plní. Člověk nikdy neví, jak příbuzní a partneři oběti zločinu zareagují na zprávu o smrti jejich blízkého, proto musí být připraveni na všechno.
    Armandi se bojí o to víc, že dnes nastává jeho premiéra jakožto posla špatných zpráv. Vůbec netuší, jak se s tím má popasovat a v duchu proklíná komisaře Valmérase, že mu uložil právě tento úkol. Zná však svého nadřízeného natolik, aby věděl, že nic nedělá jen tak pro srandu králíkům.
    „Jak jí to řeknem?“ zeptá se chvějícím se hlasem inspektora Gérarda, který právě blaženě potahuje z elektronické cigarety a tváří se, že se vlastně nic neděje.
   Ve skutečnosti pod Gérardovou maskou bohorovného klidu bublají obavy. Co když čerstvá vdova omdlí? Co když jim vynadá? Co když…? Zažil mnoho různých vdov a stejně tak viděl celou škálu emocí a reakcí, proto hrozně nerad někomu oznamoval smrt jiného člověka.
    „Hlavně se z toho nesesypej… Byl to její manžel, ty s ním nemáš nic společnýho. Jsi jenom policajt… Za druhé, jí prostě a jednoduše oznámíš, že zemřel násilnou smrtí,“ odtuší trochu příkře Gérard.
    Armandi se dlouze nadechne a pomalu vydechne. „Gérardovi se to mluví,“ pomyslí si mladý muž, „ten už tohle dělal nejmíň stokrát.“
    Za okamžik už Armandi zvoní u dveří domu. Na jmenovce u zvonku je vyryté jméno „Anselm a Vivian Reniérovi“. Než Armandi stihne napočítat do deseti, aby se trochu uklidnil, dveře se automaticky otevřou a Armandi spatří na konci jakési vstupní haly s nádhernou mozaikou na jedné zdi přibližně čtrnáctileté děvče.
   Hedvábné, tmavě hnědé vlasy se jí vlní až na ramena v hustých pramenech. Nádherná, vysoká, štíhlá a souměrná postava by se neztratila ani na přehlídkových molech. Pohled zelenomodrých očí zkoumá oba příchozí s jistou nedůvěrou.
   „Kdo jste a co chcete?“ zeptá se hřejivým altem.
  „Jsem inspektor Armandi… Policie… Musíme mluvit s paní Reniérovou,“ oznámí stručně Armandi a zároveň ukáže svůj průkaz. Inspektor Gérard se také představí a prokáže se svou služební legitimací.
   „Pojďte dál… Co chcete mámě?“ vyzvídá dívka.
  „Jde o pana Reniéra,“ naznačí neurčitě Armandi.
  Oba muži následují tu krasavici. Provede je několika chodbami a pokoji. Směřuje s nimi někam nahoru. To, co z domu zatím vidí, přímo křičí, že majitelé jsou ohromně bohatí. Okázalý přepych vystavili na obdiv, aby každého hned omráčil. Vše je uspořádáno vkusně a s citem, přesto se člověk neubránil myšlenkám, na to, že majitelé domu jsou asi pořádní snobi.
     Armandi obdivně pískne.
   „Páni, sem by se můj byt vešel tak stokrát… Prosím vás, slečno, to celý tenhle dům patří manželům Reniérovým?“
    „Klidně mi říkejte Sofie… Ano, tohle všechno je mých rodičů… Povězte mi, co se stalo tátovi, že jste sem přišli?“
    „To sdělíme výhradně vaší matce,“ odsekne Gérard úředním tónem.
  „Nemusíš na ni být hned tak ostrý… Promiňte, slečno Sofie, kolega, chtěl říct, že tu zprávu sdělíme vám i vaší matce, až budeme všichni pohromadě, abychom to nemuseli opakovat,“ snaží se Armandi napravit celou situaci.
  Sofie se usmívá a oběma mužům připadá, jako by do chodby, kterou právě procházejí, zasvitl paprsek jarního slunce.
   Po pár minutách stojí oba muži v salonu, jehož nábytek a doplňky vypadají stejně luxusně jako všechno, co dosud viděli. Nádherná, čalouněná křesla a sedačka potažená drahou látkou světle růžové barvy, malý mahagonový stolek, obrovský krb, velká okna do zahrady, závěsy ze stejné látky jako potah na křeslech a sedačce a na zdech moderní obrazy. To všechno jim vyrazí dech. Tohle není prostředí, na něž jsou zvyklí. Pravda, často chodí do bohatých domů, ale tohle je trochu jiná úroveň.
    Oba policisté postávají před paní domu téměř v pozoru. Celá scéna vypadá, jako když královna udílí audienci prostým rolníkům. Její vínové šaty po kolena a kabelka z krokodýlí kůže jistě pocházejí z dílny některého módního návrháře. Vivianin oděv spolu s vkusnými a velmi drahými šperky doplňuje iluzi královské audience.
   Paní Vivian Reniérová sedí v nádherném vysokém křesle a v rukou drží knihu. Tmavohnědé vlasy zastřižené na asymetrické mikádo má dokonale upravené. Vysoká, štíhlá postava spolu s pěstěnými nehty na dokonalých rukou dokazuje, že dědičnost není pouhé slovo. Sofie je téměř dokonalou kopií své matky. Našly se však jisté rozdíly. Vivian táhne na padesát a vlastní stejně zelenomodré oči jako tato dívka. Tím veškerá podobnost končí.
   Vivianiny oči mrazí víc než zima na jižním pólu. Armandi i Gérard se nezávisle na sobě podvědomě zachvějí.
    „Mami, to jsou poldové… Chtěj ti něco říct o tátovi,“ uvede oba muže Sofie.
   Vivian ty dva poctí pohledem, proti němuž se Uran se svými -220ºC zdá tropickým rájem a diamant je měkčí než tvaroh.
   Oba pochopí, že mají co dělat s velmi cílevědomou a odhodlanou ženou.
   „Co mi chcete?“ její alt zamrazí až do morku kostí.
  „Jde o pana Anselma Reniéra,“ začne Armandi se svým nepříjemným poselstvím.
  „Co se mu stalo?“ zeptá se Vivian, její hlas se ani nezachvěje.
  „Dnes ráno kolem deváté ho našli mrtvého,“ vysype ze sebe konečně mladík.
  „Jak zemřel?“ V otázce paní Reniérové se neozve ani náznak nervozity nebo jakékoli jiné emoce. Jako by si zjišťovala počasí na příští den.
   Ani jeden z policistů nedokáže pochopit, jak může být tahle nádherná bytost takhle chladně klidná. Možná jí to dojde, až oba odejdou a ona bude moci povolit svému smutku stavidla. Zřejmě si nechce porušit svůj dokonalý make-up pláčem nebo nějakým vyváděním.
    Sofie znatelně zbledne a málem se zhroutí. Duchapřítomný Gérard dívku posadí na židli a podá jí sklenici vody.
  „Někdo ho zastřelil,“ Armandi záměrně neřekne víc, aby uchoval co nejvíc podrobností v tajnosti.
    „Já mu říkala, že si má dávat pozor,“ povzdechne si paní Reniérová jako by vzdechla nad rozbitým talířem.
   „Smím vědět, čím se vlastně živil váš muž?“ zeptá se Gérard.
   „Vy to nevíte?“ diví se dáma, jako by bylo zcela běžné a přirozené vědět, co kdo dělá.
    „Ne.“
   „Reniér řídil hlavní pobočku Lyonské banky zde v Paříži a zároveň dohlížel na dalších zhruba pět poboček zde ve městě a několik i mimo Paříž.“ Zatváří se, že je smrtelný hřích neznat tuhle informaci.
     „A co děláte vy?“ nadhodí Armandi.
    Paní Reniérová se na mladého muže podívá, jako by právě řekl nějaké velmi sprosté slovo.
    „Díky Reniérovi jsem si mohla dovolit luxusní život bez jakékoli fyzické námahy. Občas se angažuji v dobročinných projektech nebo při pořádání společenských akcí,“ odpoví s blahosklonností královny.
    „Měl nějaké nepřátele?“ zeptá se Gérard.
   Dívka se rozpláče.
   „Chudák táta… Já tomu nemůžu uvěřit.“
   Inspektor Gérard jí podá balení papírových kapesníčků a řekne: „Snad bych měl slečnu dceru odvést do jejího pokoje, aby se uklidnila.“
   „Kdepak, jen ať si to poslechne,“ odsekne matka.
   „Mami,“ škemrá Sofie.
  „Ne, holčičko,“ zavrčí paní Reniérová.
  „Tak ještě jednou; měl váš muž nepřátele?“ pokračuje Armandi ve výslechu.
„Mohl mít nepřátele, jako každý, i když o žádných konkrétních jménech nevím,“ připustí Vivian.
   „Kdy jste viděla svého manžela naposledy živého?“ nadhodí Armandi.
   „V pondělí ráno, když šel do banky,“ řekne Vivian.
   „A vy, slečno?“ Gérardova otázka míří na Sofii.
  „Taky v pondělí ráno… Vezl mě do školy a rozloučil se tam se mnou.“
  „Nedělalo vám starosti, že se nevrátil domů?“ Armandi se obrátí na Vivian.
„Často se zdržel ve městě i několik dnů a nepokládal za nutné o tom kohokoli informovat. Na tohle jsem si velmi rychle zvykla.“
  „Já jsem strach měla,“ přizná Sofie.
  „Měl váš muž nějaké žijící příbuzné?“ zajímá se Armandi.
  „Ano, pár jich ještě žije,“ odvětí Vivian a zalistuje v kroužkovém bloku na stolku před sebou. Když najde, co hledala, vytrhne stránku a předá ji Gérardovi.
   „Tady jsou všichni Reniérovi žijící příbuzní,“ dodá.
   Gérard se na seznam krátce podívá. Na papíře jsou pouze tři jména.
  „Potřebujeme vědět; kde jste byla a co jste dělala v noci z pondělí na úterý kolem půlnoci? Je to povinná otázka, kterou pokládáme všem, kdo se s panem Reniérem znali,“ nadhodí Armandi.
  „Spala jsem, jako každý slušný člověk tou dobou,“ odsekne Vivian.
  „A vy, slečno?“ Armandi se podívá na Sofii.
  „Taky jsem spala,“ odpoví slabým hlasem dívka.
Vivian zazvoní telefon. Zvedla ho. „Ano... To jsem já… Buď bez obav, za chvilku jsem tam… Ne, nedělám nic důležitého… Povíme si to, až se uvidíme… Tak se měj,“ mluví Vivian k někomu na druhém konci.
   Jakmile svůj hovor skončí zadívá se na Armandiho a Gérarda.
   „Nezlobte se, pánové, ale musím bezodkladně za jednou svou přítelkyní… Řeší teď velmi důležitý problém a potřebuje mou radu,“ omluví se napůl sladce a napůl studeně.
   Vivian ani nepočká na odpověď některého z policistů a spěchá se převléknout. Sofie zůstane sedět v salonu a dívá se do jednoho místa, jako by tam mohla vidět ducha svého zemřelého otce. Vivian kolem ní projde na své cestě ven z domu. Tentokrát na sobě má luxusní boty na podpatku, černý kalhotový kostým a nese svou oblíbenou krokodýlí kabelku. Své dcery si nevšimne ani koutkem oka. Jen okolo propluje, ani nepovažuje za nutné se rozloučit s policisty nebo je poslat ven. Tuhle starost nechává na Sofii.
    „Slečno Sofie, jste v pořádku?“ stará se Gérard, sotva Vivian odejde.
   Nerad by nechával tohle děvče samotné bez pomoci. Její matka se zřejmě raději stará o cokoli kromě své dcery.
    „Necítím se v pořádku. Tátova smrt mě dost sebrala,“ odpoví dívka se slzami v očích.
   „Je někdo, komu byste mohla zavolat, aby tu s vámi byl?“ zajímá se Armandi.
   „Moje babička. Má mě moc ráda,“ pípne Sofie.
  „Tak jí zavolejte. My tu s vámi počkáme, dokud nepřijede,“ navrhne Gérard.
   O něco později do domu vstoupí dívčina babička z matčiny strany. Oba policisté se jí představí a řeknou jí, co se stalo.
    Paní Sabina Montagueová (to je Vivianino rodné příjmení) honem běží obejmout svou vnučku. Paní Montagueové je kolem sedmdesáti let. Její chování i oči oplývají něhou a vřelostí. Oba muži ji v rychlosti seznámí s tím, že Reniér byl zavražděn střelnou zbraní ve svém utajeném bytě.
   „Ty moje ubohá ovečko,“ šeptá Sofii a  hladila ji.
   „Babi… Tátu zabili a máma zas někam šla. Nechci tu být sama,“ brečí Sofie.
  „Neboj se, nebudeš tu sama. Vezmu tě k sobě domů a můžeš si pobrečet,“ řekne paní Montagueová a drží Sofii kolem ramen.
   Sofie pošle matce zprávu, kde bude a o malý okamžik později opustí ona, její babička a Armandi s Gérardem dům. Paní Montagueová oběma mužům nadiktuje adresu, kde bude k zastižení, své telefonní číslo a odjede s vnučkou domů.
    „Člověče, mně se zdá, že tohle manželství nebylo úplně v pořádku,“ prohodí Armandi cestou na komisařství.
   „Taky jsem si všiml… Stačilo mi to, jak mluvila o svým manželovi. Zaráží mě, že mu neříkala křestním jménem,“ odpoví Gérard.
   „Třeba to byla jejich dohoda… Nemyslíš, že bychom ji měli sledovat?“ uvažuje Armandi.
    „To sice jo, ale ještě musíme navštívit spoustu lidí… Podívám se, jestli je někdo na místním komisařství a poprosíme je o pomoc,“ řekne Gérard.
   Oba policisté vejdou na obvodní komisařství a poprosí pomoc. Netrvá dlouho a naproti domu v Hochově třídě se objeví tři policisté. První dva jsou Armandi s Gérardem a třetím je asi čtyřicetiletý muž v džínách a triku, jehož vzhled je tak všední, že byste ho mohli považovat za turistu nebo kolemjdoucího.
   „Takže teď hurá za příbuznejma, co?“ zeptá se Armandi.
   „Přesně,“ přikývne Gérard.
  Než odešli, zjistí si, že manželé Reniérovi zaměstnávají děvče pro všechno, najímají si au pair chůvy a objednávají si pravidelně dvakrát do týdne služby úklidové firmy. Věnují se všem těmto zaměstnancům, aby zjistili, jak manželé žili. Také vyslechnou několik sousedů v ulici, aby věděli, co si o Reniérovi a jeho ženě myslí místní obyvatelé.